Koukám z okna

 Už je to hodina...už hodinu spolu sedí na pláži...o čem si asi tak povídají?

O škole? O lásce? O životě? O světě?..pořád mluví a mluví...mezi slovíčky na sebe občas vykouzlí úsměv... Je jim horko... Ona si nazouvá boty do vody...jsou duhové...moc se mi líbí...Podá jí ruku  a jdou do moře...Ona pomalu...je přeci dáma... On skáče z mola šipku...je přeci frajer...Plavou daleko od břehu. Lehají si na hladinu a nechávají se unášet vlnami. A zase ty úsměvy...plavou ke břehu...Oba kráčí ke sprchám...Musím uznat-ta černovláska působí elegantně...Ulehají  na osušky a bez jediného slovíčka usínají...Zvedne se a sahá do tašky pro opalovací krém. Chce si natřít záda a v duchu doufá, že on se nabídne s pomocí...Nabídne. Jemně jí očistí zrnka písku ze zad a otevírá krém...

Něžně jí rozmazává krém po zádech...

Stavějí hrad z písku. Zase úsměv. Její dlouhé pramínky vlasů vlají ve větru a dotýkají se jeho ramene. On ji pokládá malinkou sluncem rozpálenou mušličku na koleno. Působí to primitivně. Působí to krásně. Když se vyblbnou, jdou do hotelu...slyším kousek rozhovoru...zajímá mě to... Ale zavírám okno...Nechci přeci, aby viděl moje slzy.