MANK, možná manifest

MANK, MOŽNÁ MANIFEST

 
Když P. K. Dick publikoval svůj slavný Temný obraz, komentoval jej v závěru knihy takto: "Toto je román o lidech, kteří byli neúměrně potrestáni za své činy. Chtěli si užít, ale dopadli jako děti, co si hrají na silnici: - jeden po druhém vypadávají ze hry - přejetí, sražení, zmrzačení - ale stejně si hrají dál. Všichni jsme nějakou dobu byli opravdu šťastní, ... jen jsme plácali nesmysly a hráli si."

Následky braní drog se Dickově generaci zdály nespravedlivé. Své heslo "Buď šťastný, protože zítra umřeš." chápali do první půlky. Věděli, že volí "zintenzivnění a zrychlení lidské existence", ale přitom blízký konec, ať už smrt celého člověka nebo jen jeho kognitivních schopností, který právě zrychlenou existenci podmiňuje, jim byl "trestem nesmírně tvrdým". Soupis Dickových přátel ("Gaylene. Zemřela. Ray. Zemřel. Francy. Nevyléčitelná psychóza. Kathy. Nezvratné poškození mozku. ...") v doslovu Temného obrazu působí jako bezmocné gesto podvedeného dítěte, kterému se nová hra líbila - až na poslední pravidlo.

Nejsme šedesátých let, rozjásané děti zákeřných rájů umělých květin, a význam drog se, znovu, proměnil: Aldous Huxley byl jinde než Dick a protažení tohoto posunu dnešku dává hodnoty téměř mimo graf chápatelný oběma z nich. Drogy dnes: ani únik z reality, příjemné, i když asi nebezpečné hračky dovolující zapomínat, "plácat nesmysly a hrát si", škrtnout, odmítnout řešit problematický svět; ani "brány vnímání", které lze otevírat jedině opatrně, pod kontrolou, vstupovat do nich s respektem a strachem o život, svůj i ostatních. Drogy se dnes stejně jako cokoli jiného stávají nástrojem poznávání, prostředkem rozšiřování vědomí, cestou ke zdroji nových informací, k novým možnostem toho, co ještě může být já, svět, o co lze to rozrůst, zvětšit, posunout. Nepřekrývají realitu, nejsou z ní výstupem, ale spíše jsou jí modalitami, nově ji tvoří, k novému poznávání. Dickova rychlost a intenzita trvá, ale mozek je jiný, jiná jsou jeho chápání a dnes mu droga je dráha je cesta, je právě jeden ze způsobů, jak interpretovat, tvořit svět. Tedy ne že by se dnes dělo smyslům o tolik jiné, ale jiný je výstup mozku, vztah, vědomí, možnost, jak zažívané myslet. A narozdíl od odborně kontrolovaných Huxleyho experimentů dnes se tak děje bez hranic strachu i odpovědnosti, smí se vše.

Huxley i Dick mi zde, bez nároku na absolutizaci, slouží spíše jako literární reprezentace proměny vztahů k drogám v moderní západní kultuře a text MANK, který lze chápat i jako další v řadě, v jejich světle je mi dokladem o dalším posunu. A právě tento posun je mi cestou, jak textu MANK rozumět, jak si jej vřadit v jeho novosti - a poskytnout čtenáři konkrétní možnost vymezit se oproti zjednodušujícímu, ač téměř jednomyslnému odmítnutí této knihy kritikou.

***

 Text MANK je jiný generačním vědomím ceny, kterou se platí za zkušenost, ceny, která sama se jeví zkušeností, informací. Bez prostoru pro Dickovo ukřivdění nebo Huxleyho strach je jiný vědomím možnosti neexistence hranic. Věty úvodu textu k MANK kontrují Dickovu žalujícímu doslovu takto: "Jo, říkali nevydávat. ... Tvrdili, že mě to poškodí, jenže já už dávno jsem poškozená. Pak zase, že to poškodí jiný. Ale jak už jsem někde podotkla, tak jenom mrtví umíraj." A Smrt, v Temném obrazu přímo název vraždící drogy, smrt, jakou Huxley nehodlá přivodit sobě ani jiným, zde se chápe nejen jako srozumitelná a podstupovaná cena za rychlý, intenzivní život ("...nevadí nám, že chcípneme dřív. Chceme do sebe cpát ty sračky, protože prostě chceme."), ale - vedle ostatních možností - v jejím přijetí i jako podmínka absolutních možností sebe: "Pravidlo číslo jedna všech smažek je, že ti nesmí vadit, když chcípne soused. Proto sme tady, Jáchyme. Protože ty máš přede mnou právo umřít. Protože já se za to na tebe nebudu zlobit. A proto můžeš fetovat, až ti do žil naskáče mor. Nikomu tim neublížíš, a nejmíň sobě. Protože jsi v Monarchově společnosti. ...protože je dovoleno padat a rasit se, protože je dovoleno rodit zezadu. Protože tady je dovoleno umřít! A když je dovoleno umřít, tak je dovoleno všechno. I nechcípat. ... Můžeš všechno. To největší všechno, absolutní..."

Jakkoli rodinný původ autorky svádí k levným závěrům o dysfunkčním epigonství undergroundu, v němž rostla a který stejně jako američtí hippies považoval drogy za únik, jen z jiných pozic, a přestože její mládí umožňuje odmávnout text jako "nedozrálou a nevyváženou knihu" (Bára Gregorová) plnou "duchamorně prázdných vět" (Ondřej Horák), "nereflektované zvracení slov do počítače", "nestrukturovanou spečeninu slov" (Josef Chuchma) pubertální gymnazistky, text sám je možná dokladem jiného - nástupu nové generace nového chápání se reality. Autorka je tu důležitá ne jako dcera svého otce, nikoli pro "pozici celebrity", které se jedině proto vydává text, jakých lze najít po gymnáziích desítky (opět Ondřej Horák), ale skutečně spíše informací o věku. Je mladá, jenže tím nemyslím příliš mladá pro literaturu, ale naopak - dostatečně mladá pronést svoje pozice textem. Je nová. Vyrostená ve světě jinak, jinými vztahy v něm budovaná jinak si jej staví. A ví to, řekne to rovnou, úvodem. "Jsme generace, jíž se komunismus už bezprostředně netýká. Někdo nám zhuntoval jedinýho nepřítele, kterej nás byl ještě schopnej inspirovat. Jsme generace neomezených možností, generace absolutní komunikace. Generace absolutní přítomnosti. Jsme generace absolutna. Generace nudy. ..." Drogy jsou jen jedna z nich, z těch možností komunikace, které mají limity pouze tam, kde si je dovolí mít postavy knihy, a možná i mladí lidé nové generace, o jejichž vědomí možná je text MANK zprávou, kteří možná zásadně promění charakter společnosti, světa, svým vědomím absolutních možností, vědomím, které - zatímco vždy v minulosti definovalo pouze výjimečné jedince - dnes se možná stává základní vlastností celé generace. Bolest není limita, nechtějí-li, a nechtějí-li, pak ani strach, ani ze smrti ne. Mladá generace lidí absolutních možností to ví - úvod textu MANK lze takto chápat i jako manifestační prohlášení, v době "post", kdy už bychom žádné nečekali. Ostatně je-li postřeh Ondřeje Horáka v tomhle spolehlivý, možná existují desítky dalších textů, jen možná je neumíme číst v jejich novosti, jen možná je nevydáváme, protože nejsou celebritní a protože našim zkušenostem, našim očím nesrozumitelné čteme je podle vlastních pravidel jako nevyzrálé, nestrukturované, vyzvracené, duchamorně prázdné... A přitom. Když si dovolíte tak číst, roste Vám textem MANK před očima kniha, která vzrušujícím způsobem možná odkrývá podobu nové generace v možnostech zacházení se světem dnes.

***

Čtete společnost možná padesáti lidí, matně definovanou vůdčí postavou Monarchy Absinta a prostorem baráku, společnost, jejíž velice diferencovaní jedinci svými vzájemnými vztahy společně skládají absolutní komunikaci, v níž drogy, sex i řeč jsou jen jednotlivými, neomezeně kombinovatelnými nástroji.

 A text MANK skvěle vypráví svou společnost. Jde o záznam z uvnitř, proud řeči jedné postavy, její intimní líčení jednotlivých setkání nebo rozvíjených vztahů mezi členy společnosti Monarchy Absinta. Všechny situace jsou velice komplikované a citlivé na význam, už tím, že do nich vstupují postavy složité, delikátní, vzájemně nezaměnitelné, nezvykle definované, ze světa našim zkušenostem odlišného. Nenásilnou formou pozorně popisovaných hovorů, setkání a událostí se před Vámi jemně rozplétají jinosti světa této společnosti... dozvíte se, že venku je stále tma a slunce pamatuje málokdo. Chlapi mají surovější porody. Existují i jiné baráky, ale jaké společnosti jsou v nich, jestli a proč, lze jen uhadovat. Děti se mohou líhnout i z kožených vajíček a lze z nich, zasazených do květináčů, sestavovat umělecká díla, celé galerie. "Děti rostou pomalu. Některý rostou i staletí..." A mezi členy společnosti v proměnných vyprávěnkách (podle vztahu k naději?) koluje pověst o údolí s kukuřičným polem, kde děti rostou na klasech. (Trhat se smí jen ty zralé a "Musíš bejt hrozně opatrná, aby ti to děťátko neuvadlo. Chcípaj jako mouchy.") ... Jiností je víc, narůstají, ne mechanicky, principielně. A místo aby se v závěru knihy její svět uzavíral do celistvé bezpečné interpretace, nesrovnalosti se kauzálně vysvětlily a souhrn jiností nabídl svorník (paralelní nebo postkatastrofická společnost?) pro uchopit, obsáhnout - a definovat si pro sebe konečné pole možností tohoto - fikčního? - světa, nic takového se nestane. Je tedy oprávněná ta možnost označit text za zmatený citový výlev, pro mládí děcka, pro vlastní bezpečí. A přitom. Když si dovolíte tak číst, můžete vědět, že není vůbec žádoucí přijít na logiku změny pravidel a jak nastala - "protože žádná pravidla nejsou." Protože vědí, že jsou "generace neomezených možností", protože je dovoleno absolutní všechno... i možnost to napsat. A tak lze tento text číst jako nikoli nelogickou výpověď o komunikaci nové generace v posledním, nejnovějším světě, který teď máme, kterým teď jsme. Sex, drogy i řeč jsou nástroji komunikace, a text MANK nabízí v jednotlivých pohybech svých postav celou kvalitativně odstíněnou škálu variant komunikačních situací. Všichni se sdílejí a nabízejí všem, kdo zrovna přijdou si říct. Drogám i lidem, skupinám, i sami sobě. Vše je komunikace, k něčemu je to nechá přijít. (Jen onanie je solipsismus, a přesto-proto, ale jen možná, je to právě ona, kdo rodí vesmír.) A text MANK umí postavy tak, že chcete pokračovat číst co nejvíce různých setkání, doteků, už pro to spektrum rozehraných jedinečností. (Nečekejte už, opravdu nebudu citovat. Vytrhnete-li jednu možnost z absolutna, zbavíte ji informační hodnoty, kterou nabývá při vědomí ostatních. Jde mi o celek, a ten ukázkami doložit nejde, zabijete ho.) Absolutno se tvoří tím, že jsou zároveň přítomny všechny možnosti. Protože v textu MANK společnost je tvořená extrémně diferentními jedinci, kteří jsou spolu právě proto, aby si poskytovali cokoli, zdá se, že její absolutno je skutečně veliké.

Devatenáctileté "dítě" současné nové generace promítá takový rejstřík zkušeností, že postavy jeho textu nevytvářejí jedinou, dogmatickou interpretaci ani tam, kde se jedná o ty nejcitlivější záležitosti jako je bolest, strach, samota, smrt. Jednotlivé postavy textu ze svých pozic si tyto pojmy vevazují do svých rozumění rozdílně a odlišně s nimi také pracují pro získávání dalších informací v jedinečných kontaktech mezi sebou. Spektra k vědění absolutních možností jsou vystavěna napříč textem a vyvstávají skládáním v průběhu čtení: postupně lze sledovat, jak jednotlivé postavy přikládají sebou k rozšíření možností toho, jak lze myslet krásu, smrt, bolest, hlad, hrůzu... jak s tím pracovat, jaké filosofické systémy tvořit, o jaké víry přicházet, jaké zážitky si čím přivodit. K ilustraci absolutna možností se napříč knihou skládají jak charaktery postav, tak různosti jejich jmen, způsoby zrození i zániků, zacházení s mýtem, s dotekem, vlastním i cizím tělem, se slovy i tichem...

Očima po textu je možné se ptát, jak lze v devatenácti to vše zapsat o bolesti, bolestí o samotě, obojím o možnostech žít, získávat, i smrtí - a zároveň o zacházení s jazykem, jak to lze pronést. Možná dnes rychlost přístupu k informacím a zánik společenské hry na tabu umožňuje hladovým mladým rychlejší zkušenost. Možná skutečně dnes místo několika ojedinělých je vědomím celé generace, že hranice jsou čistě individuální interpretační záležitostí. Možná text MANK je skutečně zprávou o další nastávající proměně v chápání světa.

Myšlenky a obrazy bez hranic, ale nikoli bez souvislostí, složitě komponované a ne vždy jednoznačně zasaditelné do konkrétní komunikační situace (nelze pokaždé rozeznat, zda jde o vjemy nebo myšlenky vědomí modifikovaného sexuálně, drogami nebo i řečí ? pod vlivem mýtu, pohádky, rozhovoru, mlčení...), bohatě nastíněné v nebanální, nesnadné, přesvědčivé situační imaginaci, díky citlivé práci s rejstříkem jazykových rovin Vám umožní, budete-li chtít, významný zážitek z četby. "Budete-li chtít" je tu důležité, dnes, v souladu s možnostmi, které se přesunuly z objektivně omezované reality do interpretačních schopností a ochot čtenáře, uživatele, tvořitele textu-světa-skutečnosti, a staly se tak v možnosti toho opravdu absolutní, jde skutečně o Vás, co si dovolíte chtít vidět. Za sebe vím, že text MANK sděluje navíc právě tohle; že je zprávou nikoli pouze o absolutnu, protože tou je dnes již každý text ve své jedinečnosti, a ta pak už může být jakákoli, na její konkrétní podobě nezáleží, ale že text MANK narozdíl od nich je zprávou o vědění absolutna - zprávou, jakou třeba Dickův Temný obraz nikdy nebude - a protože právě pouze ilustruje absolutno možností, protože o něm ví, musel být napsán velice konkrétně. A nadto, je-li MANK skutečně zprávou o vědomí nové generace, vzrušuje otázkou, co to udělá se světem, který žijeme.