Kolo 4. část

Po těchto rušných dnech se vše vrátilo do normálu a následovalo velmi dlouhé období, během kterého se nestalo nic zvláštního. Ježdění na kole bylo dál jedním z mých koníčků až  do doby, kdy jsem se octl na prahu dospělosti. Tehdy mi děda přenechal k užívání svůj malý motocykl, já si udělal řidičák a stal se ze mne motorista.

   Na „kozlovi“, se můj akční rádius značně rozšířil, benzín byl tehdy celkem laciná záležitost a tak šlo kolo dost do ústraní. Pravidelně jsem kolo používal hlavně při návštěvách tanečních zábav v okolních vesnicích.

   Esku jsem vždy ukryl v křoví nebo na jiném vhodném místě. Když jsem se pak vracel, mnohdy značně pod vlivem, bylo kolo přece jen bezpečnější než motorka. Občas to provázely drobné potíže. Věřte, že najít ve dvě hodiny po půlnoci kolo v mnohahektarovém lánu vzrostlé kukuřice a to po požití deseti piv, není vůbec jednoduché.

   Krátká renesance kola, jako hlavního dopravního prostředku nastala, když se na motorce vyskytly určité technické problémy. Zásobování náhradními díly nebylo v té době na příliš dobré úrovni a tak jsem se musel na pár týdnů vrátit do řad cyklistů.

   Možná si někteří z vás pamatují na událost, která vyvolala v celé Evropě značný rozruch.

   V jedné z východoevropských zemí odstartovala vojenská stíhačka. Na její palubě  došlo k nějaké lapálii, kterou přístroje mylně identifikovaly jako požár. Pilota to vyděsilo natolik, že se katapultoval. Zatímco se pilot  snášel na padáku k zemi, tryskáč frčel dál. Jednalo se o bytelný ruský stroj a tak přeletěl půlku Evropy a spadl až poté, co mu došlo palivo. Byly toho plné noviny ale vlastně nešlo o nic nového.  Velmi podobný zážitek jsem měl i já, o několik let dříve.

   Do vesnice (kde jsem stále ještě trávil většinu volného času) přibyl Eda. Byl to kluk z Prahy a jezdil se nalokat čerstvého vzduchu na vysočinu. Rychle jsme se skamarádili a podnikali různé akce. Eda  kolo nevlastnil a já mu velkoryse zapůjčil svou Esku. Černé kolo po babičce bylo stále ještě funkční a tak jsem se vrátil k svému prvnímu bicyklu. Stačilo stroj oprášit (sedlo mezitím už někdo namontoval nazpět) a provést zkušební jízdu. Ta se však změnila v nečekané dobrodružství.

   Mastil jsem na kole z kopečka do vsi a v tom kolo začalo vydávat velmi podezřelé zvuky. To mne vyděsilo. Rychlost byla značná a křižovatka v obci se rychle přibližovala. Stejně jako již zmíněný pilot jsem chybně vyhodnotil situaci a stejně jako on jsem se i katapultoval. Jen několik metrů před křižovatkou byla u silnice velká hromada škváry a do ní jsem z jedoucího kola skočil. Dopad byl poměrně měkký a já rozpláclý na té hromadě a po lokty zabořený do škváry s úžasem pozoroval kolo. To ještě pěkných pár metrů pokračovalo samo, jen těsně minulo jednoho z místních strejců a s rachotem mi zmizelo ze zorného pole. Onen strejda chvíli nevěřícně zíral za kolem a mne si zřejmě vůbec nevšiml. Zřetelně se nacházel v situaci, kdy „oči vidí a mozek nevěří“. Pak trochu nejistě pokračoval ve své cestě do místní hospody. Tam podle očitých svědků začal breptat: „Sem šel sem... najednou slyšim... votočim se a... jelo kolo samo! Vopravdu... samo“. Nikdo mu samozřejmě nevěřil a sklidil všeobecný posměch.

   Eda vlastnil rybářský lístek a náčiní a nedlouho po příhodě se samojezdícím kolem, jsme vyrazili na kolech k vedlejší obci, kterou protéká řeka Sázava. Eda měl šťastný den a podařilo se mu ulovit svoji první štiku. Samozřejmě, taková událost se musí oslavit. Došlapal jsem tedy do nedalekého obchodu pro nějaké víno a poměrně slušně jsme se tenkrát zmastili.

   K večeru jsme se trochu nejistě vraceli zpět. Byla to sranda. Eda každou chvíli zastavil a štice, kterou jsme vláčeli v podběráku vyprávěl, co mu to dalo práce než jí vytáhnul. Jeli jsme zrovna podle potůčku, když Eda najednou zjistil, že proti nám někdo jde. Popadl nebožku štiku, narval jí do huby háček, hodil ji do vody a sedl si se svým obrovitým prutem k vodě. Já si sedl vedle něho a marně přemýšlel, co z toho vyleze za bejkárnu.

   Z příchozího se vyloupl onen strejc, kterého jsem tak vyděsil svým samojízdným bicyklem. Přestal chodit do naší hospody, protože si tam z něho dělali srandu a dali mu přezdívku „Samokolo“ a začal za pivním mokem docházet do vedlejší obce.

   Když přišel k nám, podíval se na nás, na velikánský rybářský prut, který Eda odhodlaně třímal a nakonec na potůček. Začal se řehnit a otázal se co to provádíme. Eda s ledovým klidem pravil: „No přece chytáme ryby, to je snad jasný“. Strejc se znova podíval na sotva půl metru širokou stružku. „Tady a ryby? Hoši někdo z nás je blázen!“ O tom kdo to je, se rozhodlo záhy. Eda najednou prudce zamlel s prutem a zařval, že něco zabralo. Chvilku jakoby zápasil s prutem a začal na mne ječet, ať vezmu podběrák. Já mu vyhověl a před vytřeštěným strejcem jsme štiku z potůčku vytáhli. I já jsem hrál bio, klepal jsem s podběrákem a vykřikoval, jak je ta bestie divoká. Pak jsem si ještě přiložil: „To je macek co? To je tenhle týden už druhá!“ Pak jsme rychle sbalili nádobíčko a odjeli do vsi. U prvního domu jsem se otočil a viděl strejčka jak ještě pořád zírá na potůček s bradou až na vestě.

   Později jsem zjistil, že jsme vlastně udělali záslužnou věc. Strejc když se probral, mazal na svou novou základnu a jal se samozřejmě všem štamgastům vyprávět, co na vlastní oči viděl. I zde byl prohlášen za blázna a tak k hospodské společnosti zatrpkl a na stará kolena se z něho stal abstinent.