Má beznaděj

   Sedím. Sedím a přemýšlím, kdo mě sem dostal. Sedím a přemýšlím ve tmě. Kobka, ve které přebývám, zatuchle páchne a vzduch víří jen krysy na podlaze. Paprsek světla, který vchází zamřížovaným oknem vstříc mé beznaději občas zastíní motýl, letící tam venku. Letící docela volně, až majestátně svobodně. Závidím mu. Létá si mezi „lidmi“. To oni mě sem dostali. ONI.

   A všechno kvůli ní. Ne, ji přece nesmím obviňovat. Je čistá, nevinná. Její světlé vlasy lehce přikyvovaly větru, její oči byly jako dvě hluboké propasti uprostřed oceánu pralesa. Její tělo plulo v chůzi jako oblaka na nebi, když fouká velmi silný vítr. Jenže byla Vysoko. A to já nejsem. Já ne.

   Paprsek světla poklesl asi o dvacet centimetrů. Tam venku nejspíš proletělo letadlo. Porušil jsem řád. Ale musel jsem. Musel, protože za mnou stál ten nejsilnější zákon. Dokonce silnější než Velký Vysoký (i když bych si nikdy nedovolil říct to nahlas). Chtěl bych to křičet ven, ale tím bych pohřbil i tu nejmenší naději na to, že ji ještě někdy třeba jen uvidím. Že ještě vůbec někdy jen cokoliv uvidím.

   Mám rád pavouky. Udržují celý ten pruh světla – dotek mého anděla strážného. Nebýt toho malého okénka u stropu, musel bych se docela zbláznit.

   Někdy si stoupnu do světla a otevřu své oči přímo do svitu slunce. Zabolí to a v příštím okamžiku je vidím. Lidé v uniformách Vyšších. Nejsou to nijak zvláštní uniformy, vlastně vypadají docela slušivě. Ale pro mnohé se staly symbolem zla. Já jsem jeden z mnohých. Jeden z těch, kteří musí pykat za svou opovážlivost. Zahlédnu ji občas mezi uniformovanými a zakouším pocit trpkosti. Ano, je to ONA. Můj hřích. Má beznaděj.