Tak to chodí

tohle je moje první povídka, která je zaměřena na vztah dvou žen...doufám, že se bude líbit

„Miluju tě.“ Poslední slova, která jsem od ní slyšela. Myslela jsem, že je uslyším ještě mnohokrát, ale to jsem se mýlila. Člověk si to neuvědomí, dokud o to nepřijde - kolikrát jsem tuhle větu slyšela, ale nikdy jsem ji nebrala na vědomí. Až teď , když jsem ztratila svoji milovanou osobu. Proč si člověk takový věci uvědomuje příliš pozdě?
Všechno se stalo jenom kvůli jedné hloupé noci. Ale začněme od začátku.
Já a Sára jsme spolu bydlely už dva roky v jednom hezkém malém bytě v centru města. Skvěle jsme si rozuměly, milovaly se a vzájemně se tolerovaly. Můžu říct, že jsme byly jeden z těch šťastnějších párů. Mělo to jen jednu chybu. Sára byla žárlivá. Nebyla to ta chorobná žárlivost, ale někdy to zbytečně přeháněla. Párkrát jsme se hodně pohádaly, ale vždycky jsme si dokázaly odpustit. Já jsem jí nedávala žádné důvody žárlit a proto jsme se nehádaly tak často. Jednoho sobotního rána mi zavolala Markét, kamarádka, do které jsem byla kdysi úplně zblázněná. Ptala se mě, jestli bych nešla někam zapařit, že si potřebuje nutně vyrazit. Řekla jsem si, proč ne. Sára měla zrovna na víkend jet k rodičům a já bych se nudila sama doma. Domluvily jsme se teda na dvacátou hodinu. Když jsem položila telefon, uvědomila jsem si, že bych to raději měla říct Sáře. Jenže jsem si představila, jak dělá scény, protože moc dobře věděla, co pro mě kdysi Markéta znamenala. Takže jsem udělala tu největší blbost jakou jsem mohla. Lhala jsem. Tuhle blbost jsem si však uvědomila až bylo příliš pozdě. Sáře jsem nalhala, že jedu navštívit sestřenku. Divím se, že jí to tehdy nedošlo. Strašně moc si teď přeji, aby jí to došlo a my se třeba i pohádaly. Pak bychom se totiž určitě usmířily a bylo by to zase dobrý. Jenže nedošlo a všechno je teď úplně jinak.
„Tak ji pozdravuj a mějte se hezky.“ řekla. „Miluju tě.“ Ještě polibek a už nastupovala do autobusu, který ji pak odvel do města, kde bydleli její rodiče.
Bylo sedm hodin a já se začala připravovat. Nevím proč, ale snažila jsem se vypadat co nejlépe. Oblékla jsem si nové tričko, které jsem si den před tím koupila. Namalovala jsem se výrazněji, vyfoukala vlasy a vyrazila. Dorazila jsem na místo o pět minut dříve, ale ona už tam byla. Přivítaly jsme se objetím a vydaly jsme se na diskotéku. Celou dobu jsme si povídaly, smály se, tancovaly a pily. Zrovna, když jsme tančily na jednu super písničku, hudba se změnila a nastaly ploužáky. Chtěla jsem odejít, ale Markét mě z ničeho nic chytla za ruku a přitiskla k sobě. Začaly jsme tančit. Pevně jsem ji objala a ucítila jsem vůni jejích vlasů. Chvíli jsem byla v šoku a nevěděla, co cítím. Všechno se ve mně bouřilo a srdce mi říkalo: Tohle nedělej, je to špatný. Máš Sáru, nejskvělejší holku na světě a ty se tu tiskneš k jiné. Bylo mi hrozně, ale na druhou stranu jsem se cítila skvěle. Možná to bylo z pití, ale ne všechno se dá svádět na alkohol. Možná se taky všechny ty city, které jsem k ní kdysi cítila vrátily, obnovily se. Byla jsem jako paralyzovaná, nemohla jsem se hnout, dýchat, myslet. Markét mě začala hladit po zádech, pak se na mě podívala a políbila mě. Ten polibek by sám o sobě nebyl nijak hrozný, jenže nejhorší věc byla ta, že já ho opětovala. Kolikrát jsem se za tohle nenáviděla od doby, co se to stalo. Dodnes nepochopím, co se to se mnou dělo. Nepochopím, jak jsem mohla takhle selhat. Jenže v té chvíli člověk nepřemýšlí. Jako kdyby žádná Sára nebyla, žádný dva krásný roky, co jsme spolu strávily. Prostě nic. Jediný, co jsem v tu chvíli vnímala, byly rty Markét. A to, co jsem chtěla, byla ona. Ani nevím, jak jsme se dostaly ke mně domů a ani tu noc, kterou jsem s ní strávila si nepamatuji. Jediné, co se mi vrylo do paměti, byl pohled Sáry, která se vrátila dříve domů, aby byla se mnou. Stála ve dveřích a dívala se na mě, jak ležím nahá na naší posteli, ve které jsme zažily tolik krásných a něžných nocí, a vedle sebe mám ženu, kterou tolik nenávidí. Pořád budu před sebou vidět ten její zdrcený pohled těch nádherných hnědých očí, které se na mě už nikdy nebudou dívat, tak jak to jenom ona uměla. Ten pohled, který jsem na ní tolik milovala a miluji.
Nic neřekla, jen se otočila a utekla. Věci si vzala, když jsem byla v práci. Nevím, kde teď je. Pravděpodobně u svých rodičů. Už je to několik měsíců a moje city se k ní nezměnily. Miluju ji snad možná víc než předtím.
Nikdy si neodpustím tu hnusnou zradu, kterou jsem vůči ní spáchala. Nikdy si to neodpustím. Nikdy!
Teď sedím v koupelně na zemi, v jedné ruce držím její fotku a v druhé žiletku. Všude kolem mě spousta krve. Možná teď dělám druhou hroznou blbost, ale já ty její oči pořád vidím. Dívají se na mě. Ve dne, v noci. Miluju tě Sáro a …. odpusť.

---