Kostel

KOSTEL 

Ten kostel mě vždycky lákal. Nevim, proč sem se do něj tolik zamiloval. Starý, zchátralý kostel z 18. století. V lese. Na kopci za městem. Málokdo o němí ví, jelikož ho vidíte, až když ste pár metrů od něj. Nikdo sem nechodí. Je schován mezi uschlými pařáty buků. Jeho rozbořené cihlové stěny se zbytky fresek, propadlá střecha a kopřivami zarostlá podlaha ve vás probudí pocit, že ste v jinym světě. Z každého kouta k vám proudí vlny vzduchu prosyceného mystikou. Taky byste si ten kostel zamilovali…
 Matka mi sem vždycky zakazovala chodit. Prej to je nebezpečný. Ale vod tý doby, co umřel táta a vona začala chlastat, sem jí putna. Jsou to skoro štyry roky, co zde trávim celý dny. Jen když sou sakra velký mrazy, chodim spát domu. Tajně. Aby vo tom matka nic nevěděla. Vono taky, co bejt s ní doma, když je furt vožralá jak sviňa…
 Tady v kostele mám svý královstvíčko. Svůj domov. V otvorech za cihlami se dá schovat spousta věcí. Támhle vlevo mám knihy, naproti zas matroš – perník, herák a tak. Taky ňáký ty sříkačky, znáte to. To je za tou světlou cihlou. Ve stěně, kde dříve stával oltář, mám svoje nejcennější věci. Věci po tátovi. Pár špinavejch ponožek, jeho potem nasáklou košili, kapesník, vlasy a spoustu dalších věcí. Co umřel, matka začala s chlastem a já s fetem. Táto! Jak mi chybíš. Cejtim teplou slzu na tváři…
 Stejně jako já teď to tu dřív obýval ňákej vrah. Masovej. Asi před sto lety tu prej zabil a znásilnil 27 mladejch holek. Mrtvoly tady údajně někde zakopal do země, ale nikdo jejich těla nikdy nenašel. Ani já ne a to sem to tu teda hodně moc rozkopal. Dyž toho chlapa chytli, tak ho přímo tady u kostela taky oběsili. Vám něco jako řeknu. Ne, že bych teda věřil na ňáký ty divný věci, že jo, ale párkrát sem tu toho chlápka zahlíd. A to je teda fakt zasraně divnej pocit, dyž na vlastní voči vidíte někoho, kdo už tu sto let nemá kurva co dělat. A to vám jako zaručuju, že to byl von, ten prašivej bezcitnej zmrd.
 Podle výzdoby ve městě, kam sem si šel dneska nakoupit ňáký to jídlo, abych nechcíp hlady, odhaduju, že je tak něco kolem Vánoc. Sedim v oltářnim výklenku, pač to je tady jediný suchý místo, pač výklenek je zastřešeném. Čumim na ty vobrovský vločky, co se sypou ze špinavejch nebeskejch polštářů a napadá mě popsat vám mojí ložnici. Tuhle funkci tady plní právě tendle výklenek. Z domu sem si sem natáh pár dek, takže to teď je pelech se všim všudy. Uprostřed ložnice je na zemi velká kamenná deska, na kerý stojí železnej kříž bez Ježíše. Hezký to tu mám, to jako jo. Chce se mi spát. Dobrou…
 Zase se mi zdá vo tátovi. Sme na rybách. Hladí mě ledovejma rukama po tváři. To mě probudí. Už je světlo. Zařvu. Pár metrů vode mě stojí ten vrahounskej sviňák z minulýho století a civí na mě. Civí a šklebí se. Musim si šlehnout, jinak se ho nezbavim. To vim, to je vozkoušený. Du ke světlý cihle, odsunuju ji a dávám si dávku. „Kurva!“ vykřiknu nahlas, když se otočim od zdi. Ten hajzl tam eště furt je, ale blíž a furt na mě civí. Už sem vám ho vůbec popsal? Co? Že ne? Dlouhý a mastný havranní vlasy. Zapadlý, kalný tmavý voči. Tvář, jak jen to… no prostě jakoby sešitou z malých kousků kůže. Tenhleten dojem dělaj ty jeho jizvy, kerý se mu táhnou od ucha k uchu a odshora dolů. Mříže… Pod mohutnym nosem má neustále rozšklebenou pusu vyplněnou sadou zkaženejch křivejch zubů. A ten krk, ten krk! Stopy z oprátky se už nikdy nezbaví… Kurva, vypadá to, že de ke mně. Nejsem schopném pohnout se. Tělo mě zradilo. De ke mně! Kurva, ten hajzl de ke mně a já s tim nemůžu nic dělat! Natahuje tu svou hnusnou plesnivou hnátu. Kurva, vo co mu de?! Šáh´ na mě a projela mnou vlna silný energie. Upad sem do sněhu a nejspíš i do bezvědomí.
  Sme zas na rybách. Táta chytil maxikapra. Beru podběrák a natahuju se k šupináči. Moc. Padám do ledový vody… votvírám voči. Je mi šílená zima a vod sněhu mám prochcanou celou zadní polovinu těla. Tamten už zmizel. Votáčim se furt dokola, ale nikde není. Prostě zmizel. Sakra, kde to sem?! Sem a přitom nejsem ve svým královstvíčku, ve svým kostelíku. Vlastně je všecko tak, jak má být. Moje poklady sou stále tam, kde byly, jenže, abych se k nim dostal, půl hodiny strhávám omítku, kerá tam předtím nebyla. A kdo za tu chvíli, co sem ležel v bezvědomí, opravil střechu, namaloval fresky, vsadil dveře a okna do otvorů ve zdi, vyplel podlahu a přibil Ježíše ke kříži? Tak sakra kdo? Vzpomínka na toho zkurvysyna s červenofialovym pruhem na krku mnou projede rychlostí blesku a já najednou vim, vo co tady de a co mám udělat.
  Snad čtvrt hodiny mi trvalo, než sem odsunul tu kamennou desku ve výklenku. Ani mě nepřekvapilo, že sem tim vlastně odkryl ňákou podzemní místnost. Vim, co tam dole je, pač mi von mi to řek. Taky mi řek spoustu dalších věcí a taky, že mám dokončit to, co von dokonči nemoh. Nebo ňák tak to říkal. Po chůdkách vstupuju do malé místnosti, zapaluju tamní pochodně, díky kterejm můžu v poho počítat. 22! Je jich 22! Jen 22. Přece jen měl pravdu, že ho neprávem obvinili z 27… 22 krásných, křehkých bílých kostříček. Teprv´ teď si uvědomuju, jak moc mi celou dobu chyběla něčí společnost. Neodolám a du se s nima trochu pomazlit. Do svý dlaně beru jednu něžnou bílou ručku a přejíždím si jí po vlasech, po tváři, krku, hrudi a pomalu se dostávám dolu do klína. Projede mnou vlna za celejch mejch mizernejch 23 let nepoznaného, ale dost příjemnýho pocitu. Sem šťastnej, ale vim, nemůžu se tady zdržovat, musim splnit jeho poslání.
 Nelíbí se jí to, ale já sem silnější. Sem chlap. Vona je ještě jen děcko. Když se vobšťastnim, vemu do ruky cihlu a švihnu ji s ní do jejího krásného ksichtíku. Umírá s hrůzou v očích. Haha. Krev zabarvuje sníh do ruda. Vodtáhnu ji dolů a počítám. Eště štyry. Eště štyry a ten hajzl mi dá pokoj. Až jich dole bude 27, vodejde. Navždy. Nebude mít důvod zůstat. Slíbil to…
  Je jaro a pač na mě dou moje obvyklý choutky, odsunuju desku a vklouzávám do svýho podzemního královstvíčka. Počítám. Doufám, že žádná neutekla. Uf, sou všechny. Přesně 35. Sou všechny a doufám, že jich bude eště víc. Moje kočičky. Můj harém. Všecky ty svině sou moje! Jen moje!!!