Trampoty žoldáka Orwella

A přišlo příměří, lidé šťastní, že válka se uchýlila ku konci, tančili na náměstí mírový valčík. Hostinští s úsměvem hostili, kováři s úsměvem kovali, konšelé radostně konšelili a výběrčí daní se smí-chem ožebračovali. Bez úsměvu byl snad jedině žoldnéř Orwell, který nenabyl ve válce statků a doma jej očekávala vousatá žena Irma, kterou si vzal jen proto, aby nebyl sám. A to byla chyba, neb Or-well byl zádumčivý a Irma pěkně namyšlená svině. Proč svině? Zkrátka proto, že byla odporně chlupatá a kdekdo si myslel, že má i štětiny.

A tak náš Orwell s neklidem v duši poslouchal zprávy o příměří a tiše se modlil, aby se boj o okurkové plantáže opět naplno rozhořel. Problém byl v tom, že malštafský král zemřel a jeho syn, odmalička krmený okurkami, okurky přímo nenáviděl a s radostí v srdci postoupil ony plantáže císaři Androwergemu, který stejně jako Malštaf senior okurky zbožňoval, a to v jakékoliv podobě.

Co teď, milý Orwelle? Žena se těší na polaskání, a ty od jejích vousů nechceš být poškrábán. Hloupý mír, říkal si Orwell a sál v krčmě žejdlík za žejdlíkem. Zavzpomínal opět na časy, kdy s přáteli žoldnéři drancovali okolí a znásilňovali děvečky, přičemž se slastně usmíval. Ale Irma byla silná žena, a tak i vzpomínka na ni byla tuze silná.

I vytasil meč a uťal muži, v šedém hávu oděném, ucho. Říkal si, jak jej zavřou, až zčerná, a Irma zemře žalem, ale muž v šedém jen zahlaholil: „To mému synu usekli, co mohli, ucho sem, ucho tam, pij na mě, dobrý muži.” Co naplat,
i krčma byla nakažena mírem a všeobecným odpouštěním. Orwell se proto vrátil zpět do chmurných nálad.

Po chvíli vstal a probodl naproti sedícího zbrojnoše. „Hurá!” zařvala hospoda a hostinský pronesl slavnostní řeč: „Tento dobrý muž nás zbavil poberty Houda, co bohatým bral a chudým dával, pijme dnes na jeho zdraví.” Celá krčma povstala a vzdala Orwellovi hold. Co by si mohl více přát, ta sláva a obdiv, ale Orwell posmutněl a sklíčen neúspěchem plánované vraždy přijal žejdlíky piva, ve zdejším klášteře vařeném a v jeho prospěch placeném.

Byl tedy nucen pobít ještě pár hostů, než jej s jásotem odnesli do pokoje pro vzácné hosty. Když usínal pod nebesy, myslel na Irmu. Jed, který si vsypával do každého žejdlíku, neúčinkoval tak, jak měl, a Orwell velmi brzy usnul.

Ráno moudřejší večera, řekl si po probuzení v osm hodin ráno, sedmnáctého dne a jedenáctého měsíce onoho krví zbroceného roku. Jenže deprese se ani v nejmenším nechystala na dovolenou, a tak vstal a jal se brousit svůj meč, což byla jeho zamilovaná činnost, při které se mu vždy zlepšila nálada.

Vtom kdosi zabušil na dveře jeho pokoje. Ten styl bušení Orwella zmrazil, tak přece duní dřevo jen pod údery Irminy pěsti. Rozrazily se dveře, „ach miláčku, jak dlouho jsem tě hledala,” zaburácel rozvášněný Irmin bas stěnami pokoje. Poté zachrastily její vousy a rozběhla se k Orwellovi. Orwell byl natolik v šoku, že se nedokázal ani pohnout, a Irma naň skočila. Jenže Irma měla smůlu nejen jako žena. Její celoživotní pech se naplno projevil v podobě meče, který ztuhnul v tuhých rukou jejího muže a zabránil tak vášnivému objetí. Orwell se tedy efektně vymanil ze sňatku i z objetí své ženy, kterou pak v lese se slzami (radosti) v očích pochoval.

Žoldnéři v krčmě jej oslavovali, neboť Irmin vzhled jim vštípil myšlenku, že se Orwell ubránil divoké a rozzuřené svini. Dalo mu moc práce vysvětlování, že zuřivá zvěř není vhodná k jídlu, a tak alespoň porazili svini domácí a do čela slavnostní hostiny se posadil hrdinný rytíř Orwell z Tomatburku.

V pohnutých dobách hledá svého hrdinu nejen lid, ale i masa žoldnéřská.
A tak od té doby žoldáci hrdě vypínají hruď při použití kečupu na vepřových žranicích, protože na počest svého hrdiny přejmenovali sprostý kečup na vznešené tomato.