Vzpomínka

Jako cizinec cítím se, když se vracím tam, kde první bačkůrky jsem si nesprávně nazul. Jen tak, levou na pravou a naopak. Když jdu kolem starého habru, pod kterým jsem prvně zčervenal, že jsem z lásky pusu dal. Tak ten němý svědek, starý habr, nepoznal mě. Jen tam tak stál, ani lístek se nepohnul. Snad bylo to tím, že měsíc, co zařídí listí pád, téměř svou práci u konce měl. Kousek dál narazil jsem na známého. Ten starý brach, pan Mánes. U jeho nohou jsem sedával často a radil se s ním o věcech hodně důležitých. Přece o těch, co kluci ve 13 mívaj. Já vždycky povídal a pan Mánes poslouchal a rady maloval do hlíny. Teď jen stojí a ani na mě nemrkne jako tenkrát. Snad proto, že pan Mánes je celý z pískovce. Ale přece jen mě někdo pozná. Lavička, co u malíře stojí. Dokonce stále tam nechává na vzpomínku srdíčko a v něm P+ jen to druhé písmeno už nedá se rozluštit. A je to tak dobře. Můžu aspoň snít…