Sousedka

Seděl jsem v obýváku a hlavu měl jak střep. Ten včerejší alkohol mě nějak zmohl. Kamarádi mi teda vždycky říkali, že už jsem alkoholik, když se dokážu opít doma sám bez zjevného důvodu, ale nebral jsem je moc vážně. A navíc - důvod byl a v té době se mi zdál velmi vážný. Samota. Teda,  nedá se říct, že bych byl úplně sám, to ne ... kamarádů spoustu, kamarádek taky hodně ... ale holka jenom pro mě žádná, jestli víte co tím chci říct. Udržoval jsem sice - dalo by se říci v rámci zachování zdravého rozumu - styky s jednou dívčinou, která na tom byla zhruba stejně jako já. Potřeba. Chtíč. Hormony ... rozmnožovací pud? Dá se to nazvat hodně způsoby a každý zdravý člověk ví, o čem je řeč. Ale co se mi zdálo dříve výhodné se začalo časem zajídat ... jednou dvakrát týdně sednout do auta, ujet bezmála 30 km, hop hop a rychle domů. A nebo přespat u ní, ale to jsem zas musel o hodně dřív vstávat, abych stihl dojet do práce. Lepší ale nepřespávat, třeba bych si na ní ještě zvykl - a to jsem nechtěl. Nebyl to typ holky, se kterou bych chtěl trávit svůj život. A volný čas také ne. Proč? Jednoduchá odpověď ... protože byla úplně jinde. Umělec. Malířka. Pohybovala se v oblacích a mezitím, co jsem jí sundaval podprsenku a kalhotky, přemýšlela, jak by mi slušelo tetování nad podbřiškem. To tetování by pochopitelně nakreslila sama. Fajn holka, všechna čest. Jenže u ní se to zvrtlo trošku jiným směrem - začala si na mě zvykat a trápilo jí, že s ní netrávím víc času. Neříkala sice nic, když jsem přijel a chtěl jen, aby byla co nejdřív nahá a ... asi využívala alespoň nějaký můj čas co jsem jí věnoval. Ale bylo cítit, že chce víc. A já se začal bát, že jí spíš trápím. Takže jsem usilovněji začal hledat jinou holku, se kterou by se dalo podnikat víc věcí, než jen pocení v posteli a stud za mokré prostěradlo. A nedařilo se, krutě se nedařilo.

Kamarádka mi jednou říkala, že čím víc člověk hledá, tím víc potencionální partnerky odpuzuje. Něco na tom asi bude, protože v době svojí zamilovanosti (bláznivé a nenaplnitelné) se okolo mne pohybovalo nechci říct dost, ale několik, děvčat, co by stály za hřích a třeba i hříchů několik, když by na to přišlo. Ale já viděl jen tu svoji sfingu. Bohyni. Mamlas. Ještě dnes, když si na to vzpomenu, tak bych si vytrhal zbytky vlasů, co mi ještě na plešaté hlavě zůstaly. Pocopitelně, že když mě pak po několika týdnech chození odkopla, časem jsem se odmiloval a zkusil některé z těch holek, už nebyl zájem. Většinou právě proto, že už si našly jiného.

No a tak jsem chlastal. No né moc, jen trochu - pár piv a sem tam štamprdlu něčeho dobrého, silného, pálivého - na trávení. Ale občas se to zvrhlo a ... ráno bolela hlava. Jako to ráno, co jsem seděl v obýváku a měl (velice potichu) puštěnou televizi.

Na obrazovce ze sebe právě dělal vola chlapík, co hrál v několika filmech. Asi už hraní tolik nevydělává. Šoubyznys si vybírá občas krutou daň. Znechuceně jsem televizi vypl, beztak mě ta hlava možná z televize bolela ještě víc.

Sobota. Na práci celkem nic, co taky v paneláku? Možná vyprat, hm - a složit prádlo? Ale proč, zítra je taky den. Ale ty slipy, poslední čisté - před dvěma dny - už by snesly nějaký zásah zázračného prášku s létajícím modrým paňácou, protože rozpustí i tu nejodolnější špínu.

Zdálo se mi to, nebo vážně cvakly dveře od ložnice? Úžasem jsem strnul. Ve dveřích do obýváku se zjevila bohyně ve spodním prádle, s rozcuchanými vlasy a rozespalýma očima.

"Ahoj", hlesla Bohyně "co máme k snídani?"

Šokem jsem nemohl mluvit. Uvědomil jsem si totiž strašně moc věcí najednou. Totiž že jsem se včera odpoledne trochu napil a když si moje nová sousedka od vedle (co už jsem jí od jejího přistěhování tajně obdivoval) přišla pro trochu koření, nějak jsem měl asi laškovnější náladu či co a pozval jí na večeři. A jelikož odpověděla, že neví a ještě si to rozmyslí, myslel jsem já, že myslí, že nepřijde. Lepší nemyslet. Vyložil jsem si to totiž po svém a šel se řádně napít, protože v mírné opilosti jsem měl dojem, že to tak bude lepší. A když potom přišla, zřejmě se něco dělo , ale já si nemohl vzpomenout už vůbec na nic. No jestli jsme spolu něco měli, nestálo to určitě za nic. A jestli neměli, tak proč by tu spala. A vyšla ve spodním prádle. A pak taky já, ve špinavých (a na zadku roztržených) slipech s bolavou hlavou a opileckým aróma (chlapík z reklamy na kávu by asi neřekl "voní hezky ...") v křesle, které má na opěradle vrstvy oblečení určené k vyprání, které se již smíchalo s oblečením vypraným, uschlé kytky a všeobecný bordel. A na stole předemnou vypitá lahev alkoholu, několik neumytých skleniček a talířů (a jejich kolegové v plném dřezu), vykradená lednice ... a celkově tak nějak pro návštěvu takového kalibru nepříznivá situace.

"Eee ... no ...," nějak mi nešlo ani mluvit "asi skočím něco koupit".

Prudce jsem se zvedl, což mělo za následek, že se  prudce zvedl i žaludek ... a Bohyně obočí. Ty slipy zezadu asi opravdu vypadaly velmi zajímavě. Zase jsem se rychle posadil, k prudkým pohybům a vstávání z křesla nebyla zrovna vhodná chvíle.

"Mno .. je mi poněkud .. mdlo" snažil jsem se o chabou výmluvu, přičemž část pravdy na tom byla.

Podívala se na mne, panenky se jí rozšířily.

"Che! Jako vždycky s chlapama! Řečí spousta, jak krásně umí orální sex, jak uvaří, jak kdesi cosi .. a hlavně nejúžasnější milenec!! CHA CHA! Že k večeři krom piva a kořalky nebylo nic, to by se dalo ještě pochopit. Že při určitém stavu člověk červené víno rozleje na sebe a na návštěvu, to by se taky dalo ještě pochopit. Ale že pak, co se mu podaří mě tímhle trikem s červeným vínem svlíknout, padne do postele a okamžitě usne, to je teda vrchol! A já blbá nešla k Jiřímu ... no příště si to radši promyslím pořádně!"

S těmito slovy popadla klíče od svého bytu a než jsem se stihnul zase z křesla zvednout, byla pryč. Bouchly moje dveře od bytu, bouchly její dveře od bytu, pak obýváku, ložnice ... a byl klid.

Asi budu muset zavolat Jiřímu, aby si koupil červené víno.