Eyrih nu Taren

Stojím na útesu, moře pode mnou bouří.Mohutné vlny narážejí na skály .Nebe se stahuje do jednoho jediného temného mraku a rudé slunce  se noří do modrých vln.Vesničani za mnou netrpělivě přešlapují a probodávají mě nevěřícnými pohledy plnými strachu a zmatku…

Jsem na konci. Má cesta  skončila. Nemůžu to ale vzdát. Ne teď. Zklamala bych jeho i samu sebe.Cítím jeho ledový pohled, kterého se nikdy nezbavím.Nemůžu zklamat….

Nemám minulost.Vše co po mě zůstalo se obrátilo v těžký prach. Můj život se začal odvíjet teprve když jsem se stala jednou z Eyrih nu Taren – Dcerou temnoty. Vyjížděly jsem za soumraku, my, strážkyně stínů.Projížděly jsme vesnice, zabíjely ,loupily a ničily. Jako temné stíny jsme se plížily temnotou a nečekaně přepadaly nebohé pocestné. Nocí zněly tiché výkřiky obětí dříve než jim stříbrná dýka prořízla hrdlo.. Přes den nás nikdo nespatřil, ale v noci jsme byly obávanými přízraky. Nebyl nikdo kdo by se nám postavil. Zdaleka jsem nebyla nejkrutější ani nejsilnější, přesto se nikdo neschoval před mým trestajícím bičem, přesto nikdo neunikl mým hladovým šípům. Pak se ale objevil on. Jen letmý záblesk rudé čepele nám odkryl jeho přítomnost.Pak už jen pár ledově ocelových očí. Té noci umřela polovina Dcer temnoty.

Měly jsme se na pozoru. Raději jsme nepátraly po neznámém a odjely daleko od toho prokletého kraje. Vždy nás našel,každou noc zabil jednu z nás. Nebylo úkrytu. Až se stalo, že jsem zbyla sama. Zraněna jsem klečela uprostřed krvavého jezera mezi mrtvolami svých sester. Stál tam. Jako Bůh pomsty a smrti. Z rudého meče  potichu stékaly ještě horké krůpěje krve. Jeho ocelový zrak se stočil ke mně.Pak pomalu udělal první krok. Měl dost času…

Té noci umřela poslední Dcera temnoty…….

Nenáviděla jsem jeho meč. Do těla zajel hladce jako po másle a  krvelačně se přisál k ráně. Vysával krev, ale do žil vracel oheň. Byla to nevýslovná bolest. Mnohokrát mi slíbil, že ho už nebudu muset znovu poznat. Mnohokrát slib porušil. Svým mečem trestal neposlušnost i zabíjel. Často jsem mu vyčítala jeho nelítost. Pokaždé mě umlčel ledovým pohledem. Nikdy neodpovídal, vždy začal mluvit sám. Rád mě schválně dráždil. Posměšně mi říkal Iwedai. Zlobilo mě to, nevěděla jsem co to znamená, jen jeho výsměch mě rozzuřil k nepřítomnosti. Nic si nedělal z mého vzteku a mých útoků. Pár rychlých hmatů a já znovu bezmocně ležela v prachu cesty.Pokoušela jsem se utéct. Mnohokrát se mi to podařilo díky štěstí. Ujela jsem na druhý konec světa, ale pokaždé mě našel i v té nejhlubší jeskyni.Byl mým prokletím.

Procestovali jsme celý Erion. On, ničitel zla a já, jeho šedý stín.Ničill vše co ubližovalo lidem jako Dcery temnoty.Smířila jsem se s osudem, nikdy se ho nezbavím…. Jednou jsme vjeli do obludné bažiny.Uprostřed nejhoršího plevelu mě požádal o tu nejpodivnější věc na světě. Chtěl abych ho zabila. Příčilo se mi to. Já, jeho podřadný zajatec mám zabít takového hrdinu, zničit tak silný život, který měl skončit někde na bitevním poli nebo ve spárech obrovské příšery? Má ho zabít ruka ženy? Nebylo to lítostí, to určitě ne, ale naučila jsem se ho respektovat. Jeho chlad, odstup i práci.

 Byl neústupný, vrazil mi do ruky svůj meč a rozkázal bodnout. Dřív než jsem to udělala, mi svěřil moje poslání, které tisíce bojovníků přede mnou nezvládlo .Prozradil i tajemství meče.Nikdy jsem nepochopila proč zrovna mě si vybral k takovému úkolu.

 Bez jediného záchvěvu ruky jsem ho zbavila života. Ještě ani nevychladl a já zkoušela tanec meče. Posvátný rudý meč ukovaný z Elfí krve teď patřil mně….

Nyní jsem na cestách. Putuji kraji a zabíjím netvory. Někde vybiji celou tlupu skřetů, jinde si poradím s orky.Neznám lítost a neznám strach.Někteří mě vzývají jako bohyni ,jiní mě proklínají do horoucích pekel. Pro jedny jsem anděl světla v temnotě, pro druhé roznašeč smrti. Neliším rasy, zabíjím ty, kdo škodí lidem. Kdo požádá tomu pomůžu. Ať mečem, bičem či šípy.Je to ale jen znuděné zaplnění mého času. Moje poslání je jiné. ..

Jeden z vesničanů se ztěžka s nešťastným výrazem odlepil ze svého místa a vystrašeně mi poklepal na rameno. „Ty banditi, Iwedai.“lehce jsem přikývla na souhlas s ledovým klidem.. Bojí se mě snad víc než o své životy. Teď vyvraždím ty lupiče a potom se znovu vydám na další cestu. Mým životem je mé poslání. Nemůžu ho zklamat.Najdu a zabiji Strážkyni osudu .Protože teprve potom bude osud v lidských rukou.  Jsem Iwedai- Lovkyně démonů..