Všední den

Je ráno a já se zas ospale courám do školy, do které ještě chodívám. Dlouhý den zase na mě čeká a od postele se mi těžko spěchá. Pusu mámě dám a dveře za sebou zavírám. Prázdnou hlavu mám, tak proč do školy chodívám? Kámoška na nádraží čeká, tak trochu poklábosím a do vlaku s únavou se usadím. Hodina cesty mě čeká, musím se učit, aby jsem pak nemusela slzy ronit. Ve škole nálada stoupá, spousta z nich ještě na lavicích dospává. Učitel na stupínku stojí a příšerně na nás křičí. K čemu nám je do školy chodit a únavu zahodit? Proč předstírat zájem, když chci jen odpočívat a peníze vydělávat? Kdo dal zákon povinné docházky? Zvonek zazvonil a já zas ze školy běžím. Domů se těším a u svých domovních dceří vytvořím úsměv svěží. Mamině pusu dám, tatínka pohladím a do svého pokoje s únavou odcházím. V posteli úkryt najdu a při pomyšlení na další den, radši usnu.