Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seMůj trest - moje smrt
08. 02. 2005
6
0
2084
Autor
jufonka
Ležím.
Ležím na malé, staré posteli. Zde jsem lehával každý den – každou noc. Ležím tu i teď. Zde mě má matka porodila a zde chci umřít.
Ležím.
Nemá to smysl. Život nemá smysl a proto jsem se rozhodl ho ukončit. Několik bílých prášků, které před pár minutami ležely na stole vedle mé postele, už jsou pryč. Kde? V mém těle.
Ležím.
Co jiného mohu dělat? Už nemám sílu vstát. Prášky začínají působit. Jen ležím, koukám do stropu a přemýšlím. Třeba jsem ještě mohl něco udělat. Možná jsem mohl změnit svůj jednotvárný život.
Rozmýšlím se.
Nechci umřít! Nechci! Snažím se vstát. Chci dostat prášky z mého těla, chci žít a změnit se. Pokouším se zvednout nohu. Leží jak přibitá. Už neovládám své tělo. Ale musím něco udělat, musím. Zkusím zakřičet. Z mého hrdla vyjde jen pár vzdychů, žádný výkřik.
Co se to děje? Kolem mě začíná být tma. Ale … vždyť je den, žádná noc. Moje tělo obklopuje šero. Za chvíli se stává z šera tma. Smrt se ke mně neúprosně přibližuje. Zavírá mi oči. V duši ale stále kříčím : „Chci žít, chci to vzít zpět!“ Smůla, beznaděj, smrt. Zasloužím si to. Chtěl jsem si vzít život, tady to mám. Už nemám sílu ani přemýšlet. Nevidím ani tmu, jednoduše nic. Můj trest – moje smrt.
Ležím na malé, staré posteli. Zde jsem lehával každý den – každou noc. Ležím tu i teď. Zde mě má matka porodila a zde chci umřít.
Ležím.
Nemá to smysl. Život nemá smysl a proto jsem se rozhodl ho ukončit. Několik bílých prášků, které před pár minutami ležely na stole vedle mé postele, už jsou pryč. Kde? V mém těle.
Ležím.
Co jiného mohu dělat? Už nemám sílu vstát. Prášky začínají působit. Jen ležím, koukám do stropu a přemýšlím. Třeba jsem ještě mohl něco udělat. Možná jsem mohl změnit svůj jednotvárný život.
Rozmýšlím se.
Nechci umřít! Nechci! Snažím se vstát. Chci dostat prášky z mého těla, chci žít a změnit se. Pokouším se zvednout nohu. Leží jak přibitá. Už neovládám své tělo. Ale musím něco udělat, musím. Zkusím zakřičet. Z mého hrdla vyjde jen pár vzdychů, žádný výkřik.
Co se to děje? Kolem mě začíná být tma. Ale … vždyť je den, žádná noc. Moje tělo obklopuje šero. Za chvíli se stává z šera tma. Smrt se ke mně neúprosně přibližuje. Zavírá mi oči. V duši ale stále kříčím : „Chci žít, chci to vzít zpět!“ Smůla, beznaděj, smrt. Zasloužím si to. Chtěl jsem si vzít život, tady to mám. Už nemám sílu ani přemýšlet. Nevidím ani tmu, jednoduše nic. Můj trest – moje smrt.
Zlý_wětry_vod_řeky
20. 07. 2005
Myšlenka dobrá, zpracování... hmm, první půlka mi přijde taková divná, možná by stačilo pouze naznačovat ("už jsou pryč. Kde? V mém těle." - ok, tak je má v sobě, žádná akce, žádný překvapení :)). Taky tříkrát po sobě zopakovat stejný slovo (prášky), mi nějak nesedí.
Ale celkově slušný.
život je svině :) Tohle jsem taky už jednou četl, a jak jsem psal minule - je to dobrý. Tohle se mi rovněž líbilo. Sice to není nic převratného a dost možná už podobná pointa někde jinde byla, ale... ale mě se to prostě a jednoduše líbilo.
A že to pěkně obkecávám, co? :) Tip
psár obsáhlejší kritiku, jen bych opakoval, co jsem napsal u Popravy. Vypadá to, že máš talent, ale na takových povídkách ho podle mě marníš.
A zase tip. Je sice krátká, ale k tomuhle se to hodí. Téma hodněkrát spracované, zde ale působivé a neotřelé....