Začalo svítat... (povídka o ničem)

Začalo svítat... (povídka o ničem)


Dlouhá bílá nemocniční chodba. Zápach dezinfekce, ostré světlo, nejistota a napětí. Přes den by tu asi bylo víc rušno, ale teď, uprostřed noci, bylo celé patro takřka prázdné. Jen v ohybu před skleněnými dveřmi seděl na lavičce mladý muž. Hlavu v dlaních, lokty opřené o kolena. Druhý přecházel sem tam před ním a nevypadal o moc klidněji. Čekali tu už asi hodinu. Šedesát minut. Tři tisíce šest set vteřin. Nevěděli nic, jen to, že ji přivezli sem.
„Co tam dělají tak dlouho?“
„Nevím.. přece to nemůže být tak zlé.“
„Prý jenom omdlela...“
„Myslíš.. že to bylo kvůli té hádce?“
„Doufám že ne. Kdyby ano..“ Jejich pohledy se střetly. Oba byly strhané, v obou byla bolest a strach. A jakási neidentifikovatelná vina.
Po další chvíli se dveře otevřely a vyšel z nich doktor v bílém plášti. Usmíval se, byť unaveně, ale usmíval. Mířil k těm dvěma.
„Daniel Norris a.. James Rottle? Kdo z vás je přítel Catariny Jayové?“
„Já.“ řekli oba najednou. Lékař zvedl obočí, pohlédl z jednoho na druhého, odkašlal si a pokračoval.
„No.. trochu to přehnala s prášky proti bolesti. Ale bude v pořádku. Vypumpovali jsme jí žaludek. Jaký to bude mít dopad na dítě ale nevíme. Každopádně je padesáti procentní šance že přežije bez úhony.“
„Co.. Cože?“
„Dítě?“
„Catarina Jayová je ve třetím měsíci těhotenství.“
Ta slova jakoby podepsala jakýsi zvláštní rozsudek. Začalo svítat..
„A.. myslíte že o tom věděla?“
„Je to dost pravděpodobné.“
„Můžeme ji vidět?“

*

Byl to obyčejný nemocniční pokoj, samotka. Na pečlivě ustlaném lůžku ležela tmavovlasá dívka. Byla napojená na přístroje, v nose hadičku s kyslíkem. Do předloktí jí zavedli kapačku. Muselo to být mistrné umění, protože její kůže zde byla pokryta poměrně čerstvými řeznými ranami. Spala, hlavu pootočenou. Kruhy pod očima a rozkousané rty svědčily o tom že nejspíš poslední dobou nebyla v nejlepší psychické pohodě. Daniel a Jimmy seděli každý z jedné strany postele.
„Poslyš.. Jimmy..“
„Hm?“
„Myslíš že to bylo kvůli tomu?“
„Nevím.. asi byla blbost na ni takhle naléhat. Dávat jí ultimátum...“
„Cat by to neudělala naschvál.“
„Jak vidíš.. tak udělala.“
„Třeba měla bolesti.“
„Třeba..“
Nějak si neměli co říct. Od té doby, co.. Co spolu strávili noc. Všichni tři. Před třemi měsíci. Vyrazili si do baru, trochu se pobavit. Popíjeli, tancovali... K půlnoci se to začalo zvrhávat. Skončili u Cat doma. Tohle si přeci vždycky chtěli vyzkoušet. I když v jejich snech to bylo jeden na dvě. No co. Sny se nikdy neplní do podrobností. Ale i tak.. Bylo na co vzpomínat.
Pak se ale začalo něco hroutit. Už to nebyl ten fajn kamarádskej vztah. Tady šlo o to kdo ji získá. No a před týdnem za ní přišli znovu domů. S tím, že si má jednoho z nich vybrat. Nebyli zrovna moc příjemní. Věděli přece, že tohle řeší už hodně dlouho. Věděli přece že je miluje oba. Šeptala jim to tehdy...

*

Všechno bylo tak zvláštně rozmazané. Svět se jednu chvíli skládal jen z šedobílých čtverců na stropě a světla zářivek. Dokud se v jejím zorném poli neobjevily dvě tváře. Jedna snědší, rámovaná černými vlasy, druhá protáhlejší, hnědovlasá. Pokusila se o úsměv, ale moc jí to nešlo. Rozkašlala se.
„Caty..“
„Mrzí mě to.. Jen.. jsem chtěla abyste věděli že to není tak jak to vypadá.. Nebyl to pokus o sebevraždu.. Ten dopis... Asi to zní jinak než jsem myslela.. Ale nechtěla jsem to udělat..“
„Dopis?“
„Mám ho doma.. u počítače.. chtěla jsem ho.. poslat..“ Mluvila ztěžka. Stálo jí to dost sil.
„Dobře.. Nemluv teď, ano? Odpočívej..“
„Nechtěla jsem.. Nevěděla jsem čí je.. Nemohla jsem si jen tak vybrat..“
Chtěla natáhnout ruku a dotknout se jejich tváří. Místo toho se ale chytila za břicho a zkroutila se v křečích. Znovu, znovu a znovu, ústa otevřená v němém výkřiku.
Jimmy vyskočil.
„Dojdu pro někoho..“ řekl a vyběhl ven na chodbu.
„Cat.. klid, prosím...“ Daniel se ji snažil utišit, nevěděl jak jinak jí má pomoct, rvalo mu srdce dívat se jak trpí obrovskou bolestí.. Opatrně, aby nevytrhl žádnou z hadiček k přístrojům, ji vzal do náruče a přivinul k sobě. Vyděsilo ho, když si všiml, že ruka kterou jí držel pod nohama je celá od krve.
Lékaři ji opět odvezli. A oni znovu mohli jen čekat.

*

„Je mi líto...“

*

Jimmy.. Danieli...
Je mi líto že to musím řešit tímhle způsobem. Chtěli jste abych si vybrala. Jenže nejde říct.. Ty ano, ty ne. Nejde to. Buď můžu být s oběma.. nebo ani s jedním. To první vám nevyhovuje. Nezbývá mi tedy nic jiného. Zítra odlétám. Neřeknu vám kam, nezlobte se. Je to pro mě už tak dost těžké.. a teď je to ještě těžší. Tehdy v noci.. Byla jsem snad poprvé ve svém životě doopravdy šťastná. Mrzí mě.. že váš syn bude vyrůstat bez otce. Asi je zbabělé jen tak utéct, ale já nejspíš nic jiného neumím. Jen jsem vám chtěla říct.. že vás mám ráda..


Catarina

---