Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seBoubín
10. 02. 2005
3
0
1537
Autor
Zdenek01
B O U B Í N
Čtvrtý den jsme měli za sebou víc než sedmdesát kilometrů a obloha nad temeny šumavských kopců k nám byla vlídná. Pod Svatoborem přišla na Alenu krize. U mělkého brodu potůčku klesla pod batohem a z očí se jí vyřinuly slzy.
„Já už dál nemůžu. Fakt nemůžu,“ vzlykala.
Čekal jsem tuhle chvíli od okamžiku, kdy jsme vyšli z klatovského náměstí s turistickou mapou Šumavy a cílem u lipenské přehrady. Nabral jsem do dlaní vodu a zchladil Aleně tváře.
„Seď, klidně seď, namažu ti nohy,“ říkal jsem a hledal v batohu francovkový krém. Podobné chvíle znám z dálkových pochodů a nemá cenu je uspěchat.
Utřela si slzy a už klidněji, nicméně popuzeně řekla: „Já ale fakt dál nejdu. Pojedeme autobusem. Nebo stopem. Pěšky už ani ránu.“
Roztíral jsem krém po štíhlých lýtkách. O toulání po horách jsme mluvili už od zimy a věřit jsem tomu začal až ve vlaku z Plzně.
„Dobře, dál už nepůjdeme. Jenže tady nic nejezdí. Ani koňskej potah,“ oznámil jsem sice soucitně, ale s jistým vnitřním uspokojením.
Polekaně se rozhlédla.
„Něco přece musí… neříkej, že tady za celej den nic neprojede!“ odpověděla a já se snažil nevšímat si v jejím hlase stopy hádavosti.
„Možná pojede. Ale kdy? Hele, ty dva kiláky k silnici bysme ušli a potom třeba stopem, když chceš.“
„A ty snad nechceš?“ zaútočila.
Rozkrojil jsem citrón a podal jí polovinu. Ani ona nebude chtít, až se vzpamatuje. Zatím krize ustupovala pomalu.
Ten den se Alena vydrápala až na Svatobor a s orosenou lahví piva v ruce se pobaveně dívala na lidi, přicházející od parkoviště.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Svatobor už byla historie, teď jsme seděli opřeni o batohy, dobývali z plechovky hovězí ve vlastní šťávě a dívali se dolů na Vimperk, který budil dojem polední siesty. Jen nádražím popojížděl lokotraktor a jeho motor nazlobeně hučel.
„Nepůjdeme?“ zeptala se Alena a usadila se pohodlněji.
„Dám cigáro a můžeme vyrazit.“
„Kouřit? Na tomhle vzduchu?“ vrtěla hlavou.
„Jako bys nevěděla, že příliš kyslíku taky škodí,“ zkoušel jsem obhájit svoji cigaretu částečně i sám před sebou. „Při nedostatku nikotinu dostavují se abstinenční příznaky se všemi možnými důsledky…“
Přikryla mi pusu dlaní a zmáčkla nos.
„Nezůstaneme tady?“ zeptal jsem se, když mě pustila.
„Ani nápad, dneska máme přelézt ten kopec, takže jdeme,“ prohlásila a skutečně se začala zvedat.
Boubín byl kopec pořádný a taky vrchol našeho putování, za dva dny jsme měli zalehnout na březích Lipna. Během odpoledne bychom měli zvládnout šest kilometrů stoupání, nakouknout do pralesa a do tmy dojít do Volar.
Hodil jsem svých dvacet kilo na záda a ještě jednou přehlédl panoráma tiskařského městečka. Za modravými kopci vyskočilo pár bílých obláčků. Aspoň nebude takový vedro, řekl jsem si a následoval Aleniny bíle botasky.
Za Pravětínem cesta pokračovala vyschlým korytem potoka, pod ještě vzrostlými smrky. Po dalších dvou kilometrech jsme objevili několik rozpadlých chalup.
„Tady zastavíme a napijeme se,“ shodil jsem ranec vedle stolku z hrubě otesaných prken.
Alena vytáhla mapu. „Hele, tady se to jmenuje, nebo jmenovalo Veselka. Dobrý,co?“
„To jako že to bylo veselo?“
„Já bych to spíš chápala jako svatbu.“
„Ale no tak,“ odmítal jsem téma, které bylo na pořadu posledních měsíců. Spíš než podobné úvahy mě zajímala obloha, která se zvolna zatahovala.
„Jdeme,“ vzal jsem batoh.
„Proč tak chvatně?“ otevřela Alena oči dokořán a divila se.
„Podívej se nahoru.
„Aspoň se nám líp půjde, když nebude pálit slunce,“ namítla Alena. Jenže téhle obloze se nedalo věřit.
Začali jsme stoupat vozovou cestou. Obrátil jsem se, nikde ani živáčka, ticho. Obloha v údolí převalovala mraky.
Přiblížily se až k hoře a než jsme vešli do lesa, obtočily její vrchol. Snad to přejde. Musí to přejít, říkal jsem si.
„Trochu přišlápneme, kdybys nestačila, řekni,“ podíval jsem se Aleně do tváře. Vypadala spokojeně, jen kývla hlavou.
Les potemněl, smrky spustily větve až na pěšinu, tráva byla svěže zelená a dlouhá.
První kapky mi pleskly za krk. Tak přece, Šumava ukazuje svoji nepřívětivou tvář! V zákrutě před námi se spustily provázky.
„Dělej, pod tenhle smrk,“ zavolal jsem a potom už jsme se jen dívali, jak provázky mění cestu v potok.
„Vrátíme se?“ zeptala se Alena.
„Nepočkáme chvíli?“ Chtěl jsem, aby se rozhodla sama.
„To musí přestat, za chvíli bude určitě po všem,“ zadoufala a začala z batohu lovit džíny.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Déšť se ustálil v drobných kapkách, vyhrabali jsme se zpod smrku. Chvíli jsme se na sebe dívali, potom Alena kývla. Jdeme dál. Byl jsem rád, šplhání do kopce v takových podmínkách mě docela lákalo.
Přišli jsme do vysokého lesa. V korunách borovic a smrků hnal vítr šedavou páru a les hučel. Mlčky jsme pochodovali dál a snažili se držet stejnoměrné tempo.
U rozcestí se skvěl mohutný krmelec. Zalezli jsme pod střechu a sedli si na batohy.
„Co když pršet nepřestane?“ ozvala se Alena.
„Teď už se vracet nebudeme. Nahoru jsou to tři kilometry, dolů to půjde samo a někde najdeme nocleh.“
Kapky padaly z korun a kůra kmenů hnědla. V dálce zahřmělo, ozvěna hrom zesílila, Alena seděla a dívala se do země. Dal jsem jí pusu za ucho. Zavřela oči a usmála se.
„Znáš ten pocit kdy sedíš a je ti dobře a každý pohyb ten pocit zničí?“
Kývl jsem hlavou.
„Takže jdeme?“ zeptala se. Navlékla si nepromokavou bundu a já džíny. Trochu se ochladilo, pršelo pořád stejně hustě.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Cesta se změnila v úzkou pěšinu, plnou zákrutů. Stoupání nekončilo. Vešli jsme do mraku, voda teď byla ve vzduchu jako clona. Smrky natahovaly mokré jehličnaté ruce a občas mi nešetrně přejely po tváři. Šli jsme sehnuti, co chvíli jsem se obracel a volal na Alenu povzbudivá hesla. Usmívala se, v tomhle nečase se usmívala a jednu chvíli si dokonce zanotovala úryvek nějaké písničky.
„Ještě půl hodiny a jsme nahoře,“ zavolal jsem s nadějí v hlase a za další zákrutou se objevil polom. Silný smrk ležel napříč stezky, hledal jsem vyšlapanou cestičku okolo, přelezli jsme jej a už tu byl další.
„Proč to neuříznou,“ nadával jsem a pomáhal Aleně po mokrém kmeni. Usmívat se přestala, jenže teď nemělo cenu se vracet. Rozhodli jsme se pokořit horu a ta se začala bránit. Dovolili jsme si dost, měli jsme zůstat pokorně dole a čekat na počasí. Teď jsme dostávali za vyučenou. Vzal jsem Alenu za ruku, měl jsem všeho dost, záda mokrá potem, obličej deštěm, úzká pěšina nebrala konce. Za touhle zatáčkou bude rovina, představoval jsem si. Nebyla. Tak za touhle, říkal jsem si, když jsme procházeli další.
A potom stoupání skončilo. Les se rozestoupil, mlha prořídla.
„Jsme nahoře, hurá,“ zakřičel jsem a hlas se utopil jako ve vatě. Vzali jsme se kolem ramen a došli k rozcestníku. Vrchol půl kilometru, prales tři. Alena zavrtěla hlavou.
Kráčeli jsme k vrcholu. Uvědomil jsem si náhle ty metry pod námi a přepadl mě podivný pocit. Jsme nahoře, nad námi nic, jen nad tímhle mrakem slunce. Už nelze výš.
Měj radost člověče, říkal jsem si, ale pocit se nechtěl vytratit. Jako by chyběla možnost zvednout ruku a něčeho se přidržet.
A nikde nikdo. Musíš se spoléhat sám na sebe.
„Je to tak v životě?“ zavolal jsem do deště.
„Asi ano. Tvoje touha se naplnila, jsi na vrcholu. Teď můžeš jen dolů. A dál. Jen cestu si můžeš vybrat. A třeba i další vrchol. Vyšší. A budeš se hrabat nahoru, v dešti, bouři, přelézat stromy, hecovat se a když půjdeš stále dál, dojdeš. A budeš silný, protože jsi překonal překážky a došel. A jednou dojdeš tam, kde ještě nikdo nebyl. Budeš první a tenhle svět postrčíš o malinkej kousek dál. Proto ta nejistota, jestli stálo za to lézt nahoru. Ale stálo, určitě jo,“ slyšel jsme hlas, zíral přes kapky na Alenu, snad to říkala ona, snad to byl nějaký vnitřní hlas, nevěděl jsem a bylo to jedno. Stáli jsme u vrcholové schránky na Boubíně, mrak nám zakrýval výhled a byli jsme šťastni.
Čtvrtý den jsme měli za sebou víc než sedmdesát kilometrů a obloha nad temeny šumavských kopců k nám byla vlídná. Pod Svatoborem přišla na Alenu krize. U mělkého brodu potůčku klesla pod batohem a z očí se jí vyřinuly slzy.
„Já už dál nemůžu. Fakt nemůžu,“ vzlykala.
Čekal jsem tuhle chvíli od okamžiku, kdy jsme vyšli z klatovského náměstí s turistickou mapou Šumavy a cílem u lipenské přehrady. Nabral jsem do dlaní vodu a zchladil Aleně tváře.
„Seď, klidně seď, namažu ti nohy,“ říkal jsem a hledal v batohu francovkový krém. Podobné chvíle znám z dálkových pochodů a nemá cenu je uspěchat.
Utřela si slzy a už klidněji, nicméně popuzeně řekla: „Já ale fakt dál nejdu. Pojedeme autobusem. Nebo stopem. Pěšky už ani ránu.“
Roztíral jsem krém po štíhlých lýtkách. O toulání po horách jsme mluvili už od zimy a věřit jsem tomu začal až ve vlaku z Plzně.
„Dobře, dál už nepůjdeme. Jenže tady nic nejezdí. Ani koňskej potah,“ oznámil jsem sice soucitně, ale s jistým vnitřním uspokojením.
Polekaně se rozhlédla.
„Něco přece musí… neříkej, že tady za celej den nic neprojede!“ odpověděla a já se snažil nevšímat si v jejím hlase stopy hádavosti.
„Možná pojede. Ale kdy? Hele, ty dva kiláky k silnici bysme ušli a potom třeba stopem, když chceš.“
„A ty snad nechceš?“ zaútočila.
Rozkrojil jsem citrón a podal jí polovinu. Ani ona nebude chtít, až se vzpamatuje. Zatím krize ustupovala pomalu.
Ten den se Alena vydrápala až na Svatobor a s orosenou lahví piva v ruce se pobaveně dívala na lidi, přicházející od parkoviště.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Svatobor už byla historie, teď jsme seděli opřeni o batohy, dobývali z plechovky hovězí ve vlastní šťávě a dívali se dolů na Vimperk, který budil dojem polední siesty. Jen nádražím popojížděl lokotraktor a jeho motor nazlobeně hučel.
„Nepůjdeme?“ zeptala se Alena a usadila se pohodlněji.
„Dám cigáro a můžeme vyrazit.“
„Kouřit? Na tomhle vzduchu?“ vrtěla hlavou.
„Jako bys nevěděla, že příliš kyslíku taky škodí,“ zkoušel jsem obhájit svoji cigaretu částečně i sám před sebou. „Při nedostatku nikotinu dostavují se abstinenční příznaky se všemi možnými důsledky…“
Přikryla mi pusu dlaní a zmáčkla nos.
„Nezůstaneme tady?“ zeptal jsem se, když mě pustila.
„Ani nápad, dneska máme přelézt ten kopec, takže jdeme,“ prohlásila a skutečně se začala zvedat.
Boubín byl kopec pořádný a taky vrchol našeho putování, za dva dny jsme měli zalehnout na březích Lipna. Během odpoledne bychom měli zvládnout šest kilometrů stoupání, nakouknout do pralesa a do tmy dojít do Volar.
Hodil jsem svých dvacet kilo na záda a ještě jednou přehlédl panoráma tiskařského městečka. Za modravými kopci vyskočilo pár bílých obláčků. Aspoň nebude takový vedro, řekl jsem si a následoval Aleniny bíle botasky.
Za Pravětínem cesta pokračovala vyschlým korytem potoka, pod ještě vzrostlými smrky. Po dalších dvou kilometrech jsme objevili několik rozpadlých chalup.
„Tady zastavíme a napijeme se,“ shodil jsem ranec vedle stolku z hrubě otesaných prken.
Alena vytáhla mapu. „Hele, tady se to jmenuje, nebo jmenovalo Veselka. Dobrý,co?“
„To jako že to bylo veselo?“
„Já bych to spíš chápala jako svatbu.“
„Ale no tak,“ odmítal jsem téma, které bylo na pořadu posledních měsíců. Spíš než podobné úvahy mě zajímala obloha, která se zvolna zatahovala.
„Jdeme,“ vzal jsem batoh.
„Proč tak chvatně?“ otevřela Alena oči dokořán a divila se.
„Podívej se nahoru.
„Aspoň se nám líp půjde, když nebude pálit slunce,“ namítla Alena. Jenže téhle obloze se nedalo věřit.
Začali jsme stoupat vozovou cestou. Obrátil jsem se, nikde ani živáčka, ticho. Obloha v údolí převalovala mraky.
Přiblížily se až k hoře a než jsme vešli do lesa, obtočily její vrchol. Snad to přejde. Musí to přejít, říkal jsem si.
„Trochu přišlápneme, kdybys nestačila, řekni,“ podíval jsem se Aleně do tváře. Vypadala spokojeně, jen kývla hlavou.
Les potemněl, smrky spustily větve až na pěšinu, tráva byla svěže zelená a dlouhá.
První kapky mi pleskly za krk. Tak přece, Šumava ukazuje svoji nepřívětivou tvář! V zákrutě před námi se spustily provázky.
„Dělej, pod tenhle smrk,“ zavolal jsem a potom už jsme se jen dívali, jak provázky mění cestu v potok.
„Vrátíme se?“ zeptala se Alena.
„Nepočkáme chvíli?“ Chtěl jsem, aby se rozhodla sama.
„To musí přestat, za chvíli bude určitě po všem,“ zadoufala a začala z batohu lovit džíny.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Déšť se ustálil v drobných kapkách, vyhrabali jsme se zpod smrku. Chvíli jsme se na sebe dívali, potom Alena kývla. Jdeme dál. Byl jsem rád, šplhání do kopce v takových podmínkách mě docela lákalo.
Přišli jsme do vysokého lesa. V korunách borovic a smrků hnal vítr šedavou páru a les hučel. Mlčky jsme pochodovali dál a snažili se držet stejnoměrné tempo.
U rozcestí se skvěl mohutný krmelec. Zalezli jsme pod střechu a sedli si na batohy.
„Co když pršet nepřestane?“ ozvala se Alena.
„Teď už se vracet nebudeme. Nahoru jsou to tři kilometry, dolů to půjde samo a někde najdeme nocleh.“
Kapky padaly z korun a kůra kmenů hnědla. V dálce zahřmělo, ozvěna hrom zesílila, Alena seděla a dívala se do země. Dal jsem jí pusu za ucho. Zavřela oči a usmála se.
„Znáš ten pocit kdy sedíš a je ti dobře a každý pohyb ten pocit zničí?“
Kývl jsem hlavou.
„Takže jdeme?“ zeptala se. Navlékla si nepromokavou bundu a já džíny. Trochu se ochladilo, pršelo pořád stejně hustě.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Cesta se změnila v úzkou pěšinu, plnou zákrutů. Stoupání nekončilo. Vešli jsme do mraku, voda teď byla ve vzduchu jako clona. Smrky natahovaly mokré jehličnaté ruce a občas mi nešetrně přejely po tváři. Šli jsme sehnuti, co chvíli jsem se obracel a volal na Alenu povzbudivá hesla. Usmívala se, v tomhle nečase se usmívala a jednu chvíli si dokonce zanotovala úryvek nějaké písničky.
„Ještě půl hodiny a jsme nahoře,“ zavolal jsem s nadějí v hlase a za další zákrutou se objevil polom. Silný smrk ležel napříč stezky, hledal jsem vyšlapanou cestičku okolo, přelezli jsme jej a už tu byl další.
„Proč to neuříznou,“ nadával jsem a pomáhal Aleně po mokrém kmeni. Usmívat se přestala, jenže teď nemělo cenu se vracet. Rozhodli jsme se pokořit horu a ta se začala bránit. Dovolili jsme si dost, měli jsme zůstat pokorně dole a čekat na počasí. Teď jsme dostávali za vyučenou. Vzal jsem Alenu za ruku, měl jsem všeho dost, záda mokrá potem, obličej deštěm, úzká pěšina nebrala konce. Za touhle zatáčkou bude rovina, představoval jsem si. Nebyla. Tak za touhle, říkal jsem si, když jsme procházeli další.
A potom stoupání skončilo. Les se rozestoupil, mlha prořídla.
„Jsme nahoře, hurá,“ zakřičel jsem a hlas se utopil jako ve vatě. Vzali jsme se kolem ramen a došli k rozcestníku. Vrchol půl kilometru, prales tři. Alena zavrtěla hlavou.
Kráčeli jsme k vrcholu. Uvědomil jsem si náhle ty metry pod námi a přepadl mě podivný pocit. Jsme nahoře, nad námi nic, jen nad tímhle mrakem slunce. Už nelze výš.
Měj radost člověče, říkal jsem si, ale pocit se nechtěl vytratit. Jako by chyběla možnost zvednout ruku a něčeho se přidržet.
A nikde nikdo. Musíš se spoléhat sám na sebe.
„Je to tak v životě?“ zavolal jsem do deště.
„Asi ano. Tvoje touha se naplnila, jsi na vrcholu. Teď můžeš jen dolů. A dál. Jen cestu si můžeš vybrat. A třeba i další vrchol. Vyšší. A budeš se hrabat nahoru, v dešti, bouři, přelézat stromy, hecovat se a když půjdeš stále dál, dojdeš. A budeš silný, protože jsi překonal překážky a došel. A jednou dojdeš tam, kde ještě nikdo nebyl. Budeš první a tenhle svět postrčíš o malinkej kousek dál. Proto ta nejistota, jestli stálo za to lézt nahoru. Ale stálo, určitě jo,“ slyšel jsme hlas, zíral přes kapky na Alenu, snad to říkala ona, snad to byl nějaký vnitřní hlas, nevěděl jsem a bylo to jedno. Stáli jsme u vrcholové schránky na Boubíně, mrak nám zakrýval výhled a byli jsme šťastni.
nějak jsem celou dobu čekala, co se stane, že Tě to přimělo napsat povídku, ...že na vás spadl strom, že jste se milovali za bouřky, že jste někoho zachránili..
Poselství na konci mě mile překvapilo, pochopila jsem, proč to bylo napsáno :-). Je to hezká povídka, sice to asi není něco, co si budu do smrti pamatovat, ale přírodu a bouřky miluju. A styl byl pěkně čtivý.
*t*
mě se to líbilo nejen kvůli mojí milované šumavě...
prostě moc hezký... a nesouhlasím s přeslazeností, příroda je prostě krásná a na tom nic klišovitého ani přeslazeného být nemůže...
tip
na můj vkus trochu moc slaďounké a nostalgické a jakože vlídně pozitivní (ale té pozitivnosti je tam až příliš) a schématické.chápu, že katarze nebyla záměrem, spíš asi touha zachytit hezkou vzpomínku a respektuju to, ale podobná díla mě neuchvacují ani nerozněžňují, zůstávám nezasažen.