Pozoruhodná příhoda Tondy Vaňka

 Ráno se Tonda Vaněk probudil, zamáčkl budík a chvilku ještě ležel. Zvuk budíku znamenal, že je všední den a on musí do práce. Tondu to trochu rozladilo, protože do práce nechodil moc rád. Ne že by byl líný, to ne. Byla však spousta věcí, které mu vadily. Bylo mu přes padesát, nikdy se nesnažil dělat kariéru a soustředil se jen na svou práci. I když ho vedoucí funkce nikdy nelákala, stal se šéfíkem v jednom oddělení s celkem slušným platem. Ubíjela ho však atmosféra v továrně. Někteří jeho podřízení dávali nepokrytě najevo závist a přesvědčení, že on si svůj post ani plat nezaslouží, což bylo zbytečné, protože ani jedno, ani druhé nebyla zase až taková sláva. Druzí mu zase podlézali a snažili se donášet a pomlouvat, aby zvýšili pravděpodobnost, že jim bude přidáno, případně se dostanou na vyšší post. I to bylo zbytečné, jelikož Tonda nemohl tyto věci nějak podstatně ovlivnit.

   U svých nadřízených podporu čekat nemohl. Byli to mladší kolegové s velkými ambicemi a ostrými lokty, své podřízené vnímali jen jako výrobní prostředky a navíc se před nejvyšším šéfem, kterého sem dosadil majitel firmy ze zahraničí předháněli, kdo se ukáže jako přísnější a bezohlednější.  Tonda byl navíc přesvědčen, že nemají potřebnou úroveň odbornou, natož pak lidskou a nad jejich průšvihy pociťoval trochu škodolibou radost, ovšem vždy jen do okamžiku, kdy z nich udělali průšvih jeho.

  Zkrátka nebylo se na co těšit a tak Tonda ležel v posteli a čekal, až ho jeho žena na odchodu do práce vyžene z pelechu. Byl to ustálený rituál. Manželka vždy než odešla, zaječela z chodby: „Tondo, vstávej!“ a hlučně práskla dveřmi.

   Dnes však došlo k nečekané změně. Manželka přiběhla, políbila ho a něžně pravila: „Miláčku vstávej, máš na stole snídani“. Pak mu ještě zamávala a odešla do práce.

   Tonda chvilku zíral do prázdna a nechápal. Pak se přece jen vyhrabal z postele a šoural se ke kuchyni. Ve dveřích se zarazil a prohlížel si skutečnou snídani, úhledně naservírovanou na stole. Pak si sedl, nalil si kávu a vzal si toast se šunkou.

   Zatímco snídal, přemýšlel, kdy naposled mu manželka řekla miláčku a připravila mu snídani. Bylo to však tak dávno, že si nevzpomněl a nakonec došel k názoru, že manželka od něho určitě něco bude chtít. Stejně mu ale přišlo divné, proč nepoužila jako vždy přikazovací větu a dělala mu snídaní.

   Když přišel na zastávku autobusu, čekalo ho další překvapení. Přijel autobus a hlouček školáků, kteří se pokaždé drali do vozu jako první se rozestoupil a všichni mu dali přednost. Jako vždy se zavěsil na madlo hned naproti dveřím, když z vedlejšího sedadla vyskočil mladíček s poďobaným obličejem a obarvenými vlasy. „Pane pojďte si sednout“, zaskřehotal úslužně a ukázal na uvolněné sedadlo. Tonda si sednul a zmateně se rozhlížel, když onen obarvený mladík náhle zavolal: „Pane řidiči, počkejte ještě!“ Autobus kupodivu zastavil, dveře se otevřely a mladík vyskočil ven, aby pomohl nastoupit stařence s hůlkou. Poté co se stařenka začala ostatním omlouvat, že zdržuje a že by nejela v dopravní špičce, kdyby nemusela k lékaři, začal mít Tonda, že se zbláznil. Vrhal okolo sebe podezřívavé pohledy a dumal co se to s těmi lidmi dnes děje.

   Překvapením však neměl být konec. První koho potkal v práci, byl jeho přímý nadřízený, kterého považoval vždy za arogantního blbečka, který neumí ani slušně pozdravit. Dnes se však šéf tvářil přátelsky, první ho pozdravil a dokonce mu podal ruku. Tonda se usadil ke svému stolu a zaregistroval, že jeho podřízení usilovně pracují. Začal dedukovat: „Lidi makaj, kápo byl jak máslíčko, z toho kouká nějakej průser“.

   Když zazvonil telefon a sekretářka náměstka ho vyzvala k návštěvě tohoto obávaného muže, Tondovi se takřka ulevilo. Tak je to jasné, fakt průšvih, proč by si ho náměstek jinak zval.

   Když vstoupil do náměstkovy kanceláře, byl srdečně přivítán sekretářkou, bylo mu nabídnuto místo a káva. Tonda míchal kávu a říkal si: „Tak tohle jsem ještě nezažil, tohle bude asi něco skutečně velkýho“. Vtom se přihnal náměstek a podal Tondovi ruku: „Buďte zdráv, Antoníne, nečekáte moc dlouho? Tonda jen naprázdno zaklapal ústy a napůl se zvedl ze židle.

   „Jen seďte, Toníku, udělejte si pohodlí“, pravil náměstek a pak se otočil na sekretářku: „Aničko, přineste přece panu Vaňkovi nějaký zákusek ke kávě“.

   Tonda cítil, že ho sklenice s kávou pálí do prstů, nebyl však schopen pohybu a tiše zíral na náměstka. Ten si sedl ke stolu, zadíval se na Tondu a řekl: „Toníku, Toníku, vy jste nám dal!“

Tonda jen konsternovaně zíral a tak náměstek pokračoval: „Jistě víte, že náš koncern kupuje továrnu v jižní Francii. Vedení došlo k názoru, že by bylo vhodné, poslat tam někoho odborně zdatného, aby to tam trochu prohlédl, než se podepíše smlouva. V ústředí teď mají napilno a tak tím pověřili naši pobočku. Marně jsme přemýšleli, koho tam poslat, až jsme na to konečně přišli. Víte koho jsme vybrali?“

   Tonda jen němě zavrtěl hlavou.

   „No přece vás! No řekněte, proč nás to nenapadlo hned?“

   Tonda si uvědomoval, že má ústa dokořán, na jejich zavření však neměl sílu. Náměstek si to chybně vysvětlil a pokračoval: „Toníku, vy jste zodpovědný a pracovitý člověk. Jste zkušený pracovník s vysokou odborností, my vás tam potřebujeme, tak se nenechte přemlouvat!“

   Tonda trochu přišel k sobě a roztřeseně namítl, že neumí francouzsky. Náměstek mávl rukou a prohlásil, že překladatelské služby byly samozřejmě zajištěny.

   „Podívejte se, zajistili jsme vám letenku, a slušný hotel, po týdnu za vámi přijede právník z ústředí a vše se zařídí. No a když už tam budete, podnik vám zaplatí týden navíc a vy si hezky odpočinete u moře. Samozřejmě, manželku můžete vzít s sebou. Ale nemusíte.“ Náměstek na Tondu zamrkal, poplácal ho po zádech a vyprovodil ho ke dveřím.

   Tonda cítil, že je toho na něj moc. Vracel se na své pracoviště, motala se mu však hlava a nedokázal se srovnat se situací.

   Ve dveřích se srazil se svým šéfem, ten si ho prohlédl a naznal, že mu Tonda připadá trochu z formy. Tonda rozpačitě pokrčil rameny: „No, abych řekl pravdu, cítím se dnes nějak divně...“ Šéf se zatvářil starostlivě: „Nesmíte se přetěžovat, při vaší náročné práci je potřeba umět také odpočívat“a navrhl Tondovi, aby si vzal pro dnešek volno.

   Tonda vyvrávoral z továrny a šel směrem k zastávce. Jeho hlavou se honila spousta zmatených myšlenek a tak ani nezaregistroval luxusní limuzínu, která u něho přibrzdila. Ozvalo se krátké zatroubení a Tonda se roztržitě otočil. Z okénka auta na něho mával sám nejvyšší šéf a lámanou češtinou volal: „Herr Vanek, nechtel vzit vy do mesta? Šla, ja vas vezmu, kam vy chtit.“

   Tonda se nasoukal do limuzíny, vzal si nabízenou cigaretu a jen přikývl, když mu nejvyšší řekl: „Az vy chtel vystoupil, tak rzekla, jo?“

   Vystoupil nedaleko svého bytu, kývl šéfovi, který se sním srdečně loučil a začal přecházet ulici. Udělal chybu, nerozhlédl se a za ním se ozvalo kvílení zablokovaných kol. Otočil se a viděl, jak se na něho řítí černý sporťák. Jeho řidič v zoufalé snaze o vyhnutí strhl řízení a vůz se otřel o  zábradlí, než se zastavil. Tonda se lekl, ještě víc se vyděsil, když se z auta vysoukal brunátný vazoun, s vyholenou hlavou a zlatými řetězy okolo krku. Chlap vystartoval k Tondovi a ten si rezignovaně pomyslel, že dneska bude mít rozbitou hubu. Chlap k němu však natáhl ruce a prohlížel si ho. Pak se zeptal: „Nestalo se vám nic? Moc mne to mrzí, neviděl jsem vás. Nemám vás odvézt do nemocnice?“

   Tonda se zachoval statečně: „Ne, byla to moje chyba, nic mi není a... tohle je má vina“ a ukázal na ošklivou rýhu na boku auta. Jeho řidič však jen mávl rukou, ještě jednou se omluvil a odjel.

   Tonda se nakonec dostal domů, otevřel si pivo a šel si sednout na terasu. Popíjel, pozoroval provoz na ulici ale v duchu si neustále procházel své poslední zážitky a nedokázal se zbavit zvláštního pocitu neskutečna .

   Probrala ho až manželka a podivovala se: „Miláčku, ty už jsi doma? To je fajn, pojď, půjdeme se projít do parku.“ Tonda na ní chvilku zíral, manželka se však mile usmívala a tak nakonec souhlasí a jdou na procházku. Potulovali se parkem, zavěšeni do sebe a bavili se o všem možném. Nakonec zajdou do restaurace na dobrou večeři při svíčkách.

   Po návratu domů se z manželky stává svůdná nymfa a později nezkrotná dračice. Tonda nemůže uvěřit, že to je jeho žena, taková přece byla dlouho už jen v jeho vzpomínkách. Teď však vzpomínky ožily a oni se milují se až do úplného vyčerpání. Tonda nakonec tvrdě usíná.

   Ráno se Tonda Vaněk probudil a jeho pohled padl na manželku, ležící vedle něho. Pohladí svou manželku po boku, ta otevře oči a s neurčitým výrazem na něho hledí. Tonda se usměje: „Ahoj miláčku“.

Manželka nechápavě vykulí oči: „Co blbneš dědku, tobě se něco zdálo?“

   Vaňkovi to najednou dojde a zavalí ho vlna zklamání i smutku a nakonec tiše odpoví: „Zdálo“

   Něco v jeho hlase manželku překvapí, chvilku se na něho dívá, nakonec se k němu trochu váhavě přitulí a docela něžně se zeptá: „Nějakej divokej sen?“

   Tonda přikývne: „Hodně divokej, úplná blbost“ a pohladí manželku po zádech. Ta se k němu ještě víc přitiskne a Tonda si pomyslí: „Anebo... ne?“