Duše

Když zemřel mladý člověk, první věcí, kterou uviděl, byla květinová pláň. Kam až jeho oko dohlédlo, samé květiny, modré nebe, zpěv ptáků, vůně jara. Když se však ohlédl, vše jakoby pohaslo, okolí bylo náhle suché a mrtvé, jen v dáli se třepetaly rudé plameny. Ohniska spalovala temné nebe, plné mračen. A mezi těmito dvěma světy tvořila hranici vyšlapaná, téměř nezřetelná cestička. Mladý člověk však nestihl za svého života vykonat mnoho dobrého, ale ani spáchat mnoho zlého. Neveda zda jít za světlem či tmou vydal se po hraniční stezce.

Putoval dlouho, předlouho, až potkal plačící duši.

„Proč pláčeš?“ zeptal se.

„Co mé srdce tlouklo, tlouklo pro dívku jménem Lautitia. Má láska neznala hranic. Ona však nic netušila, nikdy jsem neupustil jediné slůvko, ani náznak ni  řádku jsem nenapsal. A důvod?  Bál jsem se, že ji ztratím, že mě odmítne,či mnou dokonce povrhne. A nyní? Je pozdě!“ řekla duše, odevláta do temných skalisk.

Po tomto setkaní putoval muž pomalu a smutně.

„Dobrý den“, řekl člověk další duši, jíž potkal. Odpovědi se však nedočkal.

„Dobrý den!“ opakoval hlasitěji.

„Mmmm, mmmm…“,ozvalo se. „Kdysi jsem byl stromem, krásnou vrbou. Rostl jsem v nádherném sluncem zalitém zákrutu říčky, jež měla vždy křišťálově průzračnou hladinu, vodu plnou ryb. Každý den  přicházela nádherná dívka. Opírala se o mne a máčela své půvabné nožky v bystřině. Jak letěl čas, začal jsem ji milovat, ona mi zato vyprávěla svá trápení. Doufal jsem, že za mnou bude chodívat navěky. Jednoho dne však nepřišla a víc jsem ji neviděl.“

„Smutné“, řekl mládenec. A smutnější bylo i jeho další putování.

            Poslední, koho člověk potkal, byl pes.

„Dobrý den, pse, co tu děláš?“ zeptal se.

„Čekám na svého pána, jen s ním půjdu za světlem, či po jeho boku za tmou.

Znenadání zřel jasné světlo. Skácel se na zem, mrtvý.

Nebo mu byla dána další šance? Žít? Prožít?