K lepším zítřkům....

želvi, když oni mají pořád narážky na pesimismus (ne že já bych je neměla), tak jsem to prostě jednou chtěla zkusit takhle :-)))

želvi, musela jsem klukům udělat radost :-)) a čím jiným než optimistickým :-))

jenom pouhý optimismus radost udělat nemusí...

krásně optimistická to oceňuji...tip

Markel: tobě taky díky za návštěvu i tip :o))

Pěkná - T

vesu..: jsem ráda, že se ti líbí a že zaujala... děkuji, i za tip, jsi milá...

Podle názvu jsem čekala úplně jiný obsah , ale báseň mě moc zaujala, je krásná, obzvláště poslední sloka.... TIP

jako by tomu ještě něco málo chybělo, snad volba trochu méně frekventovaných slov, rytmus je velmi dobrý, i když například slůvko -já- v řádku -s pohledem lva na vodítku já budu se prát- je tam jenom rytmotvorné a nenese žádný význam, je to takové trochu násilné a zavání to nedostatečnou invencí, tenhle verš bych ještě zkusil přeformulovat. Jinak je určitě patrný velký posun dobrým směrem :o) t.

Augustine, díky, že ses zastavil, za tip, názor i za radu, potěšilo mě to..., zkusím se nad tím zamyslet, i když nic lepšího nejspíš nevymyslím :-)))

Rebelko, hezký, moc,moc hezký (a neboj- s Tvojí nádhernou dušičkou musíš zvítězit )- TIP

opětovně děkuji Hes, teď už si nepamatuji, kde jsem to slyšela, ale "pro krále, za krále, zvítězíme" :-)) díky za návštěvu, názor i tip...

Jirko: ještě jsem všechny nečetla, ale bylo by lepší, kdyby sis to vkládal do písmáku, a ne takhle :-).... jo, a melancholická nejsem :-)

Tady Jirka, také se zamýšlím nad smyslem života, zajímám se o přírodu a snažím se radovat z maličkostí. Soucítím s tebou a posílám ti svoje básničky, prosím odepiš mi na: hloh@centrum.cz H l o h y a t r n k y Zrození Vánek s vůní mechových polštářů vykotlaná lípa na ní pět oltářů z nichž čerstvá tráva vyráží zpěváčkům dělá zápraží. Chrání jim celý domov v dutince když žhavé slunce zapraží nebo se žene jarní metelice. V oltářích se klaní své matce, Přírodě aby vždy unikli nebezpečné příhodě aby z vajíček nový život vzešel a čas nepohody rychle přešel. Rodí se, obráží, zeleň na dřevinách nejdřív v těch nizounkých, však bujných křovinách. Těžké je říct tohle všecičko ve větě: Rozkřápne vajíčko, mládě je na světě! Cigaretu, nebo báseň? Do kapsy se nám vejde průkazka, jablko, žvýkačky, krabička cigaret koukne, jestli někdo nejde a hulí – holka, jež má křiklavě nabarvený ret. Železnicí dávno jezdí elektriky Zato holky pořád více hulí, jak fabriky! Pro nás jsou už to ohrané triky lepší jsou turecké sušené fíky však i tužka, papír a báseň krásně se vejdou do kapsy límeček hezky uprav si! Odvykáme hulení způsobuje rakovinu přivykáme básnění zpestří nám tu všednovinu. Nic Relativní jsou to pojmy: nekonečno, nic. Vyvolaj v nás teskné dojmy. Existuje někde nic? Kde je „nic“, je aspoň vzduch mimo svět snad také něco. Co je vlastně vůbec duch? Co si dáme k obědu? Radši nič, anebo lečo? Prázdnota když zahltí nám mysl nechce se nám dělat nic každá činnost ztrácí smysl. Uvařme si dobromysl ať lezavá je zima, či suchý hic. Zkusme chvíli odpočinout na alkohol zapomenout něco napsat, načrtnout třeba kytku meduňku nebo vílu Lesůňku nebo báseň jménem Nic třeba budem vědět víc každý rub má někde líc. SMS Koukám se tak do nebes rozesílám sms před očima další ves hned zaštěká vlčák – pes. Lez si pro třešničky – lez! Stejně pro ně jdu na mez než přijde sedlák – divý běs! Zachrání mě přítel les. Nechci volat sos zadám pin, šup, sms: Čauky milé Lesonice holky, vy jste na palice malicherné krasavice- nepudu k vám nikdy více? Zdraví Jirka – venkovan od hub a bylin vřele zván. Tím končí má sms tiše šumí přítel les. Vyznání V dotazníkách kolonka bývá jaké prý máme vyznání často se nad tím zamýšlíme když polední zvony vyzvání. Jeden je horlivý katolík druhý zas zapřísáhlý komunista třetímu je to všechno fuk u vesnické kutálky si píská. Krajina Vysočiny dobře známá cerekevský kostel a synagoga brhlík lesní volně si to křídly mává nad cedulí, kde politici vystavují svoje loga. Jestřábník, svízel, jestřabina, trýzel viděl jsem všemožné kvítí na cestách svých aleje jeřábů, ku východu modloslužebnicky nakloněných kamenné tarasy, porostlé keři trnek a hloží. Zbytečně bych vám toulku tímto krajem nenabízel harmonické splynutí kulturní krajiny s přírodou, země Boží. Do zurčení potůčku, ne abyste se někdo zlobil zčista jasna mi začne vyzvánět mobil ano, do pěnkaví písně hlasitě mobil vyzvání tak tedy zvednu a povím vám své vyznání. V jednoho Boha mohl bych věřit, bohů však na světě moc panovníků jsou často maskoti, když rvou se ve válkách o moc. Čeští lidé po staletí evangelíky po Husovi byli než jezoviti spálili knihy, by je pokatoličtili. Biblický výklad historie neodpovídá poznatkům moderní vědy přesto však Bible pro nás lásky poselstvím chraňme si život náš i život stoletého dědy i v přírodě braňme se nesčetným vandalstvím. Hlohy a trnky symbolem mým bodlák nicí medovou vůni má nekopej do hub, vymykajících se znalostem tvým některý houbař či mykolog je třeba zná. A když nám to stav budoucího prostředí dá borůvková bude i láska má ze studánky čistou vodu z dlaní budeme pít spolu, já a moje paní. Dá-li Všemohoucí, tam, kde roste trochu blína budem pít vespolek bílého vína. Vyznávám se Všemohoucímu a vám všem že příliš často hřeším myšlením, slovy i skutky. Odpusť mi to, prosím úpěnlivě ať smím zas ze Tvé nevyčerpatelné studnice pít a to, co žije, ať s radostí nechám dále žít. Co se to stalo, že mě neslyšíte propánajána, kdo tuhle zlomyslnost ztropil? Kreditu neměl nazbyt ten můj zatracený mobil. Přeměna Nevratná je metamorfóza chloroplastů na chromoplasty pralesa na polopoušť louku nahradí rychle houšť když ji nikdo nekosí. Dvě stě let se rozkládají plasty glukóza a fruktóza v zářijovém ovoci It’s very tasty! Ohýbá se rákosí hořčiny jsou v puškvorci brzy ráno za rosy sítě předou pavouci pektiny jsou v ovoci ale pozor na vosy! Když ze strnišť vítr fouká časně zrána sýček houká příchod podzimu ohlašuje červeň listů pětilistého loubince dříve, než je všechny orvou ožralové z hostince. Na xerofytní loučce pod mezí Na xerofytní loučce pod mezí scházejí se dva ubozí vandráci, vyvrhelové společnosti podrazů a planejch keců maj už dosti. Společnost jim dělá sukulent rozchodník Sedum telephium. Endorfiny v mozku vykouzlí jim půlměsíc společník nemusejí nikam pro opium. O štěstí si povídaj potichu si zazpívaj těch pár písniček svých o studánce o vínečku o mokřadech tajemných. O všech koutech Vysočiny kde se barví jeřabiny kde sluníčko vychází zvuky vlaku motoráku z dáli k jejich uším přichází. Albuminy, globuliny, fibrinogen tohle všechno proudí v jejich krvi. Který pak asi za to může gen že místo kšeftu svůj čas tady mrví když místo NPK z okolních polí line se slabá vůně chlévské mrvy v jejímž roztoku prvoci koupají svoje brvy. Červeň mizí, slunko zašlo to, jež tepelnou má moc létání lucerniček zase začlo a nastala chladná noc. Naivní romantika U ohníčku jednou večer seděli oba upřeně k nebi sladce hleděli málo toho o tom světě věděli jen tak si tam tenkrát večer seděli. Na prkýnku jednou večer seděli při písničce do očí si hleděli málo toho o sobě ještě věděli. Drchnička, blín a kopřivy jim rostly za zády příliš moc to pro ně bylo parády a než si onde mohli oči vykoukat zkusili si znova zabroukat a svoje nohy v potůčku si vykoupat. A jak se tak v tom potůčku koupali jenom sovy tenkrát na ně koukali a k tomu ještě teskné tóny houkali oni si na stébla trávy foukali a v to, že se mají rádi doufali. V tom potoce žili ráčci, okouni jací jsou ti lidi blbouni potůček si podmanili, krkouni. Těžko lze to vrátit zpět dnes tam roste vodní květ. Cítil´s někdy, náhodou, či bez náhody jak krajina po buřině tisícem vůní dýchá? Tak tohle všechno rozumbrada smete slovy: „To je jen naivní romantika.“ Javořice Snad sto kilometrů z okolí je vidět hora Javořice Dunaje s Labem je to rozvodí. Přeženou se přes ní tisíceré fujavice. Sumrakov a Praskolesy v okolí stojí vesničky. Jo, ty javořické lesy skrývají mnohé studničky. Mrákotín, Studená, Žirovnice, Počátky ta městečka mají pěkné zahrádky svou kulturou je známa i obec Zahrádky. A jak tak procházíme tolik vísek nesmíme zapomenout na kopec Lísek kde leží lázničky Svatá Kateřina kudy chodíval i básník Otokar Březina. Cerekve, Batelov, Třešť, Hodice ač žije se tu těžko, všelice přec se nám tam líbí velice. Stovky let už stojí sklárna v Janštejně poznání Vysočiny nabízí muzeum na Roštejně významném gotickém hradu. Odtud do dvou hodin dojdem až k telčskému zámku v renesančním stylu stavěném. Projdem si teď javořické stráně dojdeme až ke studánce Páně pozdraví nás náprstníky červené jež tak skvěle zapadnou do té místní zeleně. Na svazích té Javořice rostou různé houby často je i odtud vidět na šumavský Boubín. Černobílý život Barevný, přepestrý je tento svět kam oko pohlédne, samý květ. Kam oko pohlédne, jsou samý ženský na vodítkách venčí svoje pejsky jedna je černá druhá je bílá třetí svůj život Bohu zasvětila. Jedna chce jen to druhá zas jen ono třetí může mít to i ono. Pořád chceme jen prachy, prachy, prachy buzerujeme maki, maki, maki A když máme prachy pořád je to málo. Přijdou velké krachy za co nám to stálo? Jeden den je černý druhý zase bílý. Kam se ty ostatní barvy vytratily? Honba za majetkem nám zahltila mysl proto ten náš všední den ztrácí často smysl. Lesy máme za skládku pivo pijem pro hádku posloucháme pohádku jež vyvíjí se pozpátku od šťastného konce ke smutnému začátku. Vždyť ten svět tak špatný není my v něm máme velkou moc všechno zkrášlit, nebo zmrvit jeden chce den, druhý zas noc. Jeden hrát divadlo druhý rád bio třetí si poslouchá Eldorádio. Vlhkým vánkem ze stružin strání plnou ostružin plují dívčí hlásky. Já se někam přidružím ptám se, jestli vydržím žít život bez lásky. Půjdu někam do skalin nechci žádný mezkalin mysl svou si nezkalím chytnu ji za vlásky. Černobílý život ten mě teda nebaví chci si ještě trochu užít užít dobré nálady. Nechceš se mnou loukou jít pozorovat ráčky chceš si v grandhotelu žít život bez omáčky. Omáčka ti nechutná. Ty jsi ale podlík! Ber si, je jich putna tu máš suchý knedlík!!! Nuda Jak dlouho se točí tento svět to už skoro víme některé jeho záhady však těžko vysvětlíme. Vznikli jsme z pradávné opice pouhé dva dny létají jepice již skoro tisíc let stojí šikmá věž v Pizze. Statistika nuda je má však cenné údaje odkud ale nuda vzešla? No tak rychle, kdo to ví? Kdo mi aspoň napoví?! Ta, když na nás někdy přijde můra je to zlá! Dokonce už někomu život podřízla. Dokud člověk pouze lesním sběrem a lovem žil myslím, že se zas až tak moc nenudil a i když se také někdy mohl ocitnout sám žil tak, jak byl přírodou naprogramován. Jak se mozek člověka rozvíjel přemýšlel tím pádem stále víc a víc o přírodních zákonitostech světa o uspořádání vesmíru o podstatě a smyslu svého života a po nějakém čase i o možném letu na Měsíc. Nestačila mu jeskyně, nestačila mu chýše ba ani roubená vesnická chalupa stavěl náročné stavby do stále větší výše a na mechanické práce pořídil si robota. Žijeme většinou v umělém prostředí měst ve velkém množství, paralelně, jeden vedle druhého. Přesto nám dělá problémy najít k sobě spojovacích cest unášeni chaosem, ztrácíme i identitu sebe samého. Často žijem zmechanizovaným životním stylem navenek třeba pestrým ve své podstatě však velmi suchým, rutinním. Ženy se rády vychloubají s každým shozeným kilem chlapi to zase dohání hamburgerem, uzeným a pivem. Co ale když přítel nebo zdraví zradí přijdeme-li třeba o práci drbnám, těm se to ale radí dělají si z nás legraci. Stačí málo a obklopí nás nuda záliby své dělat nemůžem naším bydlištěm se stane třeba stará půda nebo luxusní nóbl pokoj, samé růže. K čemu nám pak drahé vily hadry, šperky, diamanty, hifi věž když jsme jiného člověka skrytě napálili svého nedoceněného zdraví snadno pozbyli a naše svědomí tíží krutá lež. Ať tak či onak nuda je pro nás vězením ze kterého lze nejlépe tvořivou činností třeba skromnou jako vlčí mák hledat vysvobození. Nuda vstupní branou k závislosti na jídle, pití, televizi na komerčním, čas ubíjejícím programu. O nudění už toho bylo dosti zkusme najít lepší vizi a aktivně napřáhnout nudě zábranu. Tak jsem přestal na svět lát a začal skromné básně psát. Krousovská borovička Tam na Stachách, na Šumavě zelená se hájíček na něj shora, když se setmí svítí tisíc hvězdiček. Kultura s přírodou je tam skvěle skloubená jalovčiny, jeřabiny a chaloupka roubená. Jenom kousek nad chaloupkou v kraji známém častou bouřkou kde večer svítí jenom malá svíčka klátí se v neutichajícím větru rozeklaná borovička. Jak dlouho tam ta borovička stojí? Proč nezkrotný hrom stále bije do ní? Večer co večer šumavská panna stále pod ní slzy roní ani snad už necítí, jak to horské kvítí voní. Čeká jak Viktorka, kdy rozezní se shora tajemný zvuk ze směru Popelná hora. Občas se vydá tam nahoru kolem rozlomeného javoru až tam, kde malá bystřina pramení kde dala milému poslední znamení. Tam tenkrát z pramínku čistou vodu pili trochu se to tam tenkrát poškádlili Ty modré vlochyně je něžně omámili z jalovčinek šťáva, ta umí pravé divy! Usnuli za chvilku na školním atlase pod hlavou vzdálené Maledivy. Za hlavou jim rostly hřiby, křemenáče které se tak trefně hodí do pekáče nad hlavou svižně jim létaly tryskáče rrr čaf čaf čaf rejča pěnkava hbitě si to po větvičkách skáče a stařenka na Říhově div si oči nevypláče. Dívá se k Zadovu, až tam do dáli tam, kde se tyčí Klostermanovy skály kde překrásná zmije syčí. Ta kdysi, před léty, uštkla jí milého nešlo už zachránit života mladého dvaasedmdesát let už modlí se za něho v té pusté chaloupce, bez proudu, bez všeho. Dokud jí ještě nohy sloužily a její oči se tak soužili rok co rok květy tam přinesla pro něho. Jo, život, to není žádný med já už letos oslavím devadesát let jo, přesně tolik tu už zírám na ten širý svět jen na málo jsem se se svým mužem vzmohla vět byl mi ukradený. Jenže co Bůh spojil, člověk nerozpojí zpět každou ženskou ze Šumavy on snad mohl mět a na mě jen dělej, makej, všecko chtěl mít hned všák prašivej je to neska roztřesenej děd. Ále neska přišel, dal mi pusu snad i švestek pět řka: Teďka si v tej roubence promluvíme vět víc, než na konferenci akademie věd víc, než za těch našich sedmdesát let koukni na mě,vždyť já už jsem starej děd já tě tolik zanedbával k jiným ženským chodívával. V tej třeskutej zimě než skřivánek moh vrznout vůbec na to nedbal žes tu mohla zmrznout. Hele, co jsem neska přines tam odshora od Krousova tam, kde v horách rostou samé jalovce. Ať to spolu dotáhneme ještě ke stovce! Já ti zas dnes napekla samé makovce. Tam na Stachách, na Šumavě zelená se hájíček zpívají tam v chaloupce babička a dědeček. Kořenně chutná, sladce hýčká ta krousovská borovička. Básník ještě radí vám: „Užívejte mládí!“ Vždyť tak rychle, za pár let je to všechno v háji. Ucho Jidášovo Šťávou kypí lučina hraničí s ní bučina koník skočí přes cestu cvrček cvrčí v arestu ptáci křičí na poplach až dostane houbař strach do ráje lesa vykročit společenstvo vyrušit. S citem klepá: Ťuky, ťuk! i když je chlap jako buk na prastarý, křivý dub. Lesní lékař odpoví strakapoud mu napoví: Vstup dál, chlape libový medvěd si tě uloví chceš-li porazit ten dub nebo kopat do nás, hub. Jsme vyspělé společenstvo proleze tě všecko červstvo budeš-li tu rušit někoho z nás ničit. Hirneola auricula – judae! Všechno slyší Jidášovo ucho. Parix Quadrifolia! Všechno vidí vraní oko. Vulpes vulpes! Všechno cítí liščí čumáček. Atrópa bella donna! Jestli mě, židovskou třešeň sníš naposled náš les teď zříš! Horecká píseň Možná znáte jiný kraj kde jsou samé pahorky ale já vás zavedu za Lužnici, na Horky. Vesnička to malinká jsou ty staré Horky občas někdo peče tam chutné české vdolky a jiný má zase rád ty horecké holky vodu občas domů nosí od Eleonorky. Staletí zpět na Horkách stříbrné doly byly dodnes po nich zarostlé hojné haldy zbyly. Nádherný je odtud výhled na celý starodávný Tábor málo je to roků zpět když v kasárnách verbovali nábor a na budovu vyvěsili fábor. Projektant tak před sto léty navrhl přes Lužnici most určitě si na mou duši musel s ním dát práce dost. Od těch dob vždy mašinka do vršku úpěnlivě funí praská, piští, houká, duní ta bechyňská mašinka. Omamná je mařinka krtičník, černýš, zvonek okrouhlolistý pitulník, máta, kozinec sladkolistý vraní oko suchem věší svoje listy. Kaplička zasvěcená svatému Václavu lípa se naklání ze strany na stranu. Tenkrát jsem šel po Horkách koukal jsem se po holkách a v louži taky po čolkách. Hlohy a trnky Již čtyři celé sedm desetin miliardy let se točí tento svět jak nám vědci tvrdí a na něm maličká tečka – země Bohemia – samý květ med a naše strdí. Ptáci už zpívají, je pozdě k ránu lůna mu svítí na cestu vrací se poutník z nočního flámu ztratil už svoji nevěstu. Polibků pár a pár tahů z trávy vzala si taxík a odjela. Utekla noc jak večerní zprávy obzor se barví už doběla. Zabloudil. Již žádné poutače a dlažba ulic všechno ho píchá po těle šneci už lezou z velikých ulit není tu žádné postele. Crataegus – hloh, Prunus spinosa – trnka to zpropadené houští nemá konce přeběhla přes cestu jen jedna srnka z kostela vyzvání ranní zvonce. Leží ušlý poutník jako fakír trnkám a šípkům v náručí. Nikdo už nevolá na něj „Come here!“ Prokleté trny ho snad umučí! Polední slunce pálí jak výheň. Vzbudí se poutník, žhavý docela v hlavě mu bzučí, má hroznou žízeň žádný stín, kameny žhavé doběla. Zvedne se poutník, shánějíc vodu nikde však studánka, natož hospoda. Obědvá poutník hrst plodů hlohu v jehož stínu pak ulehl dospoda. Klekání zvoní vedrovické zvony orchestry cvrčků hrají celým krajem šli kolem krást pro kšeft konopí dvě vdovy každá však plivla na poutníka jen. Přešla noc, je zas žhavé poledne. Ještě, že hloh, ten nicotný strom, nad poutníkem stál. Večera se dočkám, déle už asi ne již nemám sil, abych se z tohoto houští ven dostal. Přec poutník vstal, říkaje si: „Jak jsem sem došel, jak jsem se zde proboha mohl ocitnout?“ Šel už pár hodin, došel do vsi. Pes tam pošel, ves neznámá jak nějaký španělský kout. Náhle se zastaví, uvidí hospodu lahodná vůně tam line se z talířů kapsy si převrátí odshora dospodu nemá však více než padesát halířů. Nějakou stařenku poprosí o vodu nemá už šaty, jen cáry, trosky hadrů. Vyletí hospodář, chrstne naň kejdu řka: „Zmiz, mrcho prašivá, krucinál k sakru!“ Uteče poutníček, upadne na kámen dusno je veliké, houstnou již mraky. Vzbudí ho deštíček, mohl být jeho ámen kdes v dálce houkají půlnoční vlaky. Jde dlouhé míle, les je nekonečný. „Chválím teď deštíček, proč dřív jsem ho proklínal?“ Jak přízrak zasvítí okýnko poustevny. Zaťuká, nedoufá však, že by byl pozván dál. Přec vrznou dvéře, otevřou se. Zkrvavělý, polonahý poutník poklekne na kolena hned začal houkat sýček v lese. Dívka jak víla tak ulekne se padne na zem, řka: „Chraň mě, vřese!“ utahaná celá, jak štípala po dlouhé dny polena. Vteřiny, minuty, hodina ticha uplynula. Najednou zakokrhal kohout, jediný to v poustevně muž. Promluvila dívka, jediná to v poustevně žena. Co Vás sem vede, poutníku, dobré jitro – vstaňme už! Opravdu nemám, čím bych Vám posloužila. Prosil bych vodu, tři dny jsem nepil. Bohužel, studnu mi vedra vysušila v lesní studánce snad krapítek zbyl. Oba hned vyšli znaveným, klátivým krokem do lesů hlubokých, studánce vstříc. Člověka viděla jsem tu naposled před rokem. Jak ses sem dostal, můžeš to říct? Tři roky tu žiju sama v téhle chatrči. Jeden bratr studuje školu v dalekém městě druhý se kamsi zatoulal na dlouhé světem cestě má sestra prodává hamburgery, nalitá jak dělo druhá zas kdesi v night clubu prodává své tělo otec je v poustevně, sto mílí odtud za matkou jezdím do města, do domu s pavlačí mohla jsem tam bydlet, ale mně se nechtělo. Došli ke studánce pod klenbou hor, trnek, borůvek a hloží omyli si své ruce a nabírali do věder tak drahé zboží. Poutníkovi se nějak přestalo chtít do města jdou zpátky k chaloupce, cesta i necesta. Chudý, až prostičký, je tento pustý kraj a přeci pro někoho to může být ráj. Bylinek voňavých, kam oko pohlédne světlík, máta, bedrník, vřes vedle hned včeličky sbírají ráno i v poledne. Budem mít na zimu, budem mít med. Borůvkové lesní hody utrhni a „žer“ mohl by jim závidět každý manažer. Již čtyři celé sedm desetin miliardy let se točí tento svět jak nám vědci tvrdí a na něm maličká tečka – země Bohemia – samý květ med a naše strdí. Dianthus deltoides Dianthus deltoides zas nad bídou světa pláče nad zevšednělým lásky citem nad lecjakým rozlitým mlíkem. V přilehlých domech trhají další list kalendáře. Utíká den po dni, pláčí lidské tváře nad bohatstvím, strachem a nudou nad úmornou únavou a chudobou. Zase se nad široširým krajem stmívá málokterý ptáček ještě zpívá ze samoty za horama ozývá se hladový pes. Co si asi myslí o celém koloběhu světa právě usínající Dianthus deltoides? Už nepláče, zavřel svoje krvavě zbarvené oči aby se odebral ke slastnému spánku přestává už se kolíbat v utichajícím vánku poslední cvrček mu ještě ukolébavku cvrčí než utiší se docela. Stovky létajících lucerniček zbarvují tmu doběla a hle, za luhem, kde snad bludičky tančí neonová srdce se zaskvěla. Denní život skončil, ten noční právě začíná pracháč přišel, by mu vyhověla lehká děva – svůj akt novým vtipem začíná by měla na líčidla a na chleba. Ani ten chleba se nevyrobí sám. Mladý pekař na něj právě zadělává všechny ingredience dohromady dává aby chléb dorazil ráno do obchodu k nám. Dianthus deltoides, tomu stačí jen vlahá rosa a často jen kousek štěrbiny ve skále už za svítání na něj může čekat ostrá kosa tolikrát už měl ten chudák namále. Tma už se rozpouští, hvězda vychází ubohá jedna hvězdička z milionů další nové ráno díky ní k nám přichází. „Proč vůbec žijem, u sta hromů!“ Abychom jedli, pili hodovali? Abychom prali špinavé peníze? Učili se jako blbí pro samé jedničky na víze? Abychom kradli, plenili, pustošili či jen skrytě klamali své zákazníky do rakve si drahé boty šili s nadějí podpláceli své podvodníky? Abychom od rána do večera dřeli jako mezci pro samé starosti ani usnout nemohli líčili se a chlubili, jak jsme hezcí nebo snad trpícímu člověku pomohli? Abychom odhazovali prázdné pet lahve do vody nevšímali si okolní přírody hele, tam se dvě veverky po obvodu kmene honí! Někdo zas svou lásku má a žije jenom pro ní. Co asi bude Dianthus deltoides dnes pro blaho lidu dělat je snad něčím vinen, nebo je snad ještě nevinný? Hlavně, že dokázal odpoutat se od nudného konzumního stylu života většiny domestikovaných vepřů, ba i lidí nečeká, jaké ovace dnes sklidí prostičký Dianthus deltoides. Dianthus deltoides – zní to snad vznešeně? Ten název, který tomu všednímu kvítí dal před staletími pan Linné – botaniků král. Dianthus deltoides – těch kvítků, podívej, co jich tady je. Smutkem, nebo snad radostí pláčí, slzičky panny Marie? Povodeň Kapky deště stále buší do meteorologické budky hezky mi to tady sluší hned vedle mám hrudky země, k níž jsme připoutáni svou duší. Ornice z půlky splavena hospoda u řeky zavřena už dva dny na petlici nad okna už ve vodě v rozbouřené Lužnici. Tak širokou, jako Dunaj nepřeplave žádný Juraj. Kdo je kousek na kopci cpe se v leže makovci všude dole je však ouvej holiny si hned obouvej a kdo můžeš, zdrhej! Domek vodě nechej rychle z řeky spěchej. Neradno si s řekou hrát sobecky si břehy upravovat. Řeka, ta má velkou moc ať je den anebo noc. Malebná je Lužnice v mlze přivlastnit si ji však nelze stejně si vždy vede svou. Hele, slunce z mraků leze půjdeme tam za duhou. Báseň končí, to je celý napsal jsem to ve Veselí. Lesůňka Nad oužlabinkou visí cáry mlhy v níž koupají své květy žluté prhy žebrovice různolistá hostí různé broučky kteří na ní vytvářejí kluby, hloučky před sluncem je chrání mladé boučky rozličné květy omamně ze všech stran voní zvonečník klasnatý tichou si písničku zvoní od malého pramínku, od lesní loučky. Prameništní společenstvo ostřic a voňavé máty suchopýr pochvatý nosí nahoře chuchvalce vaty. Od hlavy až k nohám nosí borové klouzky dlouhé kabáty. Objeví se Lesůňka déšť jí stéká na paty ale jí to nevadí tančí kolem kapradí kdosi ji tam pohladí. Borůvky a jahůdky mlsají tam lahůdky. Ostružina, malina posadí ji do klína. Přinesené meruňky jsou teď jenom Lesůňky. Vejde-li však na palouček vejde-li tam někdo cizí neuvidí Lesůňku Lesůňka hned zmizí. T r n y a k a m e n í Zimní únava Trny a kamení podzol a háj vodička v prameni to je náš kraj. Jdem mrazem spáleni metrovou závějí najít náš ráj. … Se vším už smířeni vyschlí a znavení vánicí dál. Už žádná zaklení moc nepřidaj v závěji metrový větříčku, hraj. Bylinky nad Vltavou Bylinek všemožných nad naší Vltavou černobýl, prasetník, zlatobýl, svízel zvečera usíná, než hvězdy zaplanou jen když je netlumí „smog“ světel nad Prahou jejich poznání zbytečně bych vám nenabízel. Řetězce hypermarketů a bezohlednost zahltili naši Zemi mávnem rukou nad zemřelými bylinkami všemi jsme jako otroci, když zahltil náš rozum přehnaný, bezhlavý, bezduchý konzum. Tak tedy žijem, ale co tu po nás zůstane? Hromady odpadků, bylinky civilizačním jedem spálené krajina bez lidí, od ekologické havárie mrtvá a zničená až do posledního kamene. Nikdy nemůžem přeci vědět, jaká nás překvapí příhoda lidstvo zdaleka tak silné není, jak jeho matka Příroda. Česká Sibiř Dávno byla osídlena už za románských dob oblast kolem Miličína prosta chmelu, prosta vína. V ješetické obyčejné chaloupce mladá holka sedá si do klína jednomu Pepovi z Oldřichovce … pozdraví z okýnka Míru, vdovce nalejí si trochu – trnkového vína načež zanedlouho usnou sladce. Na větších vsích uprostřed často stojí památná lípa posunem se rychle vpřed kupředu – směr hospodská pípa! Už mám dost, a tak jdu zpět na větvi klenu ptáčátko pípá! Budníčka píseň tu uslyším pět souběžně žibkovský děda tu sípá. Za chvilku jsem lez na vysokánský jilm cvaknul holku z Mezna co ji nikdo nezná měl jsem ještě film. Česká Sibiř – známé jméno vymyslel ho kdysi jeden písmák Herben z Hostišova. Čí to bylo asi léno? … Jezdíme tam zas a znova ať je léto, nebo leden. Já, když chodím, v ten poklidný kout křížem krážem, skrz vísky dolů zbavený jsem většiny svých pout ať jdu sám, nebo jdem spolu. W Xerofytní loučkou, pod mezí procházel jsem sám na osvětlené táborské věži bili dvě v noci. Zčista jasna – kde se vzalo? V trávě se choulilo dvojité v v odrazu měsíce trochu se lesklo s nikým si tu už nehrálo není ti – písmenko není ti teskno? Úseky mlhy nad několika údolíčky vytváří v komplexu dvojité v teplíčko stoupá zvolna nad hnojišti tužebník jilmový než zcela uvadne mrazík ho připálí, saprofyté rozloží do poslední chviličky furt po něčem touží… ~ u stružinky, v mokřadíčku s kuklíkem, vrbicí a vrbinou s trojdílným dvouzubcem chybět nesmí lilek potměchuť kyselina salicylová, blízká acylpyrinu v tužebníku prazvláštní má chuť. Uvadá v říjnu i obrovský devětsil i já jsem tužebník, tak trochu uvadám sice nemám na rozdávání sil přeci však toužím, stále, stále toužím ptáte se po čem, a proč se tak soužím mám žízeň – z pramene bych vodu pil. Ač nejsem žádný prorok nechte mě tu trochu mlít ač nepostrčím příliš pokrok neničte, prosím, pramínek ať mám odkud vodu pít sáhnu a……….. kuk! Ohlazený, oranžový kamínek a mimochodem… rostliny chtěj taky žít živočišstvo nechce mřít. Kočka ~ Svobodně vlní se křivolaká metlička vzdoušek se tetelí nad vyhřátým kamenem a na něm válí se černá, velká kočička pod krkem a u drápků bílou má srst opovaž se chlape, přistrčit k nim prst fousky má šedavé, lepkavé, od mlíčka už je to dávno, přeci však vzpomenem. K nám byla vždycky roztomilá přeci však šelma, bystrá a hbitá. Hup rychle na strom prohlížet obzor neslyšně, kočička ptáčkové, pozor! Starostí asi moc neměla co s majetkem, jak sehnat peníze lovila, jinak si hověla nebála se svých známek na víze. Nerušeně žila si odhaduji, dvanáct let slunila se, předla si prohlížela jarní květ. Jen, když přišli kocourci to vám byla švanda neskutečný - celou noc byl na zahrádce randál. Byla vám to ale kočka trochu mlsná, ale chytrá onemocněla jí očka bolela jí hrozně moc často měla krutou noc. Pět let je to, vem jak vem místečka jsou opuštěná kočku kryje černá zem navrch mlha zahuštěná. Poezie, máš na kahánku!? (věnováno zesnulému básníkovi Antonínu Sovovi) Na Pacovské vrchovině často se to nechce zdát plyne čas tak lehce, líně svěží vítr slyšíš vlát. Oříšek louská rudý hýl krajina otvírá svou náruč vlídně ledviny léčí celík zlatobýl holuběnka vrhavka láká svou barvou svůdně omamně vábí rozkvetlých trnek vůně … zkrátka v tomto chudém kraji čas se trochu zastavil. Často se to nechce zdát čas přeci tak rychle letí ještě párkrát budem spát a pak už z nás budou kmeti. Koukni, srna z pramene vodu pije < zeptají se možná naše děti: „Co kdysi bývala poezie ???“ Budem vědět, co jim říct Když traktorem budem trávník síct A elektronika nás z@hltí? Jeden sn@d řekne: „Jakési víno.“ Druhý: „Nevím, dávno je zakopána hlínou.“ Stoletý stařec: „Jakby ne! Tenkrát mě to moc nebavilo čtení to bývalo povinné.“ Zaloví hluboko pod computerem – a vida! Pravnuk je zvědavý, co děda vyndá. Tak takhle kdysi vypadala kniha. Stařečka najednou nezvykle to svádí vždyť je to poezie < Jeho mládí! I vnouček se s nostalgií v řádky začte. „Přec jsou jen chudé, ty táborské kraje však mám je rád, až k smrti neskonale.“*** … Nezvyklý výrok mezi námi – sysly básník vnímal přírodu všemi smysly. Strážiště, Lesná, Čížkov a Lukavec už je to dávno, snad před sto léty stařičký básník díval se do nebes ač se to nezdá, čas přeci letí. Ještě dnes v kraji lesů, pastvin, luk a chaloupek nasbíráme hub – klouzků, hříbků, lišek stačí vyjít ke Svidníku – až k samotě – Na Zoubek cítíme se lehounce – při výhledu z výšek spokojen bych, i když skromně, v té oblasti žil. Jen, aby tu za sto let aspoň kousek lesa zbyl a můj, často chmurný výhled vůbec se nenaplnil. Kéž žila by i poezie i když časy budou jiné: §^%>@*\ & www.nuda.cz& @chaos#$^<*. Pročítejme zas a znova co vnímavě vykreslil dokud ještě tady žil umělec – Antonín Sova. Jednou báseň skončit musí odlétají polní husy. *** citát z díla Antonína Sovy (1864 – 1928) Borůvková ukolébavka Na Pacovské vrchovině leží Velká Chyška už z dálavy se mihne místní útlá vížka. Přes Hrádek s kopečka běží se to hladce od Trnavy vzhůru je to ale výška! Vesnici malebnou zřel jsem už zblízka na mezi v jahůdkách však usnul jsem sladce … a nechal si zdát o borůvkové lásce. Stála Stála, u mě stála tam, jak je ta skála napila se z mála višňového vínečka vůbec se nebála dávala mi kvítečka. Přinesla mi cukroví mlsali jsme spolu na cestu pivo lahvový řka: Musím jít – za horu. Nebuď chlape bláhový Ber si, dokud mám je … -konec brzy bude mít -ta pohádka máje za kopcem jsou Fláje. Moderní Už by bylo na čase napsat báseň moderní nemám žádný zvláštní styl mým těžištěm je sdělení. Sebelepší nový styl stejně časem zevšední exponenciální rychlostí se styly mění a co bylo moderní včera, dnes už není. Třeba slavný jazz a swing nebo řízná dechovka umí to ten Petr Fink to je ale hitovka! Dnes tam sedí pár důchodců mladí už jen omylem snad jen, když jdou za pivem. Nehaním ji, špatná není taky si rád zazpívám i si jedno pivo dám. Za pár let i slavné techno bude stará vykopávka cédéčka s děravou bednou poputují směrem skládka. Relativní jsou to pojmy staromódní, moderní těžké to maj mladé dámy když se jen za módou honí v kosmetických salónech půl života stráví jak bylo za mladých let vnoučatům vypráví. Najde se, najde…? Najde se, kdy, najde než sluníčko zajde stokrát nebo tisíckrát ve vesničce Najdek roztomilé děvčátko bude-li to zakrátko? Nebo někde v okolí než srdíčko zabolí přes vršek jen nakrátko běžet vidím hříbátko. V tom kraji už podle mapy asi budou hezké holky. Náš čas, ten tak rychle kvapí jezdíme na místní folky. Horní, Dolní Panenský Trnový a Mládenec rybníky Čekálek a Lipový o dějinách nám vypoví. Horní a Prostřední Závětří polibky se tam nešetří. Kousek výše, u seníku co se právě děje, inu dlasci mají zas hostinu. Vysypané ořechy zůstaly tam od Běty. Přes les ~ ve vsi Mostečný copak je tam za slečny? …~…? U pramínku Cardíky -řeknou ti jen: „Zdar, díky.“ Hraboši V pšeničném poli hraboši hrabou po horečce žňové syslové, jejich kámoši křečci, velcí kolegové. Do zásoby pytlují však jen pro svou nutnou potřebu syslují a syslují neženou se s kariérou kupředu. Jistě mají práce dost než nastane dlouhá noc než nastane dlouhá zima usnou dole, mezi svýma. Lidé také pytlují málokdy jsou kámoši hrabou, shání, syslují většinou jsou hraboši. Nahrabou si miliony neslyší už ranní zvony pořádají lesní hony auťáky lesy zplundrují pak jdou nóbl do hospody v přepychovém hotelu cpát se, jsou to velké hody. Stejně jsou však okradeni kolegové finančníci vědí své vily stavěj na Havaji a nám nastanou časy zlé ještě, že se člověk nají. Však i nuda na nóbl pláži co vám povím, milí drazí jednou omrzí jednou přetrvá. ~ > ~ Vzpomínaj na slavné doby kdy tu měli jmění hory … kytku daj na krásné hroby. Osiky a břízy Osiky a břízy na okraji háje mají v sobě mízy bujné, čisté, zdravé. Ve vichru se houpají v lijavci se koupají ~ bouře se však přeženou. Křemenáče pohostí nabízí duševní lehkost uvolnění a svobodu když plavu naznak přes vodu. Děti kolem proběhnou zří královnu lesů muchomůrku červenou. Osiky a břízy kolébaj se ve vánku ocúnové hlízy černé krovky chrobáků v záři ranních červánků … bez miliónového věna projde mladá žena hnědých, lesklých copánků. Obejme přítelkyni ~ břízu v koruně její se zahledí nasaje do života mízu malinou si to přisladí. Den se opět zkracuje nenudí se, štípá dříví píše, vaří, pracuje její o rok starší brácha kombajnem sdírá z žita plývy no a její drahý manžel v robotě i nocuje. Kdo se vydá na houby chvilku po ní, prohloupí zná v okolí všechna místa ať si Pražák s prázdnem píská! Nasbírá si na večeři půlku z toho dá své dceři. ~ Osiky se stále třesou ona je však v teple -ulehla pod deku z peří ~ hlavně, když jí slípky nesou nenadává vztekle na politiku, nedostatek jako chlapi vedle. Bukovka To je ale lesklá krovka broučku, kde svou paní máš? V šumných lesích, směr Bukovka vždyť to tam tak dobře znáš. Od vršku Kropáč zurčí Rosička lemuje návrší, zvané Radlina zesílí přítokem, jenž slove Pasíčka načež pak vteče do Starého rybníčka. Dívenka mládenci upadne do klína růžová, přítulná má líčka od místního, přírodního mlíčka klíží se jí něžná oční víčka vínečka ze šípků zbyla jen třetina. Koukni, kdopak to tam seno kopí? pod tou skálou – zvanou Bradlo odkud bývá dobrý výhled do Včelnice, až na hradlo. Veselé jsou holky kopy na tej naší Vysočině blonďaté maj ~ dlouhé copy v tej vesničce Dívčí Kopy a náš čas tak rychle plyne byly jedny, budou jiné. Na samotě Kukanda vysoko nad Radouňkou neskutečná je švanda voní to tam meduňkou. Projdeme-li skrz Mníchovský les bažinou, kde Strhaná je hráz uvidíme partyzánů pomníček skrývalo se jim tam snáz. U samoty Nový Mních když jel cestou na Hutě pan starosta kolo pích těšil se už na kutě. Neklel ani nenadával neměl žádnou záduchu zazpíval si na vzduchu. Nasbíral si masáky ač se zdržel, buď jak buď měl už na ně velkou chuť. Před samotou – U buku tma byla jak v pytli opravil tu poruchu a řek si: Já jsem chytrý! Zazpíval si: Ejchuchu! Koloběh Stále větší popularity nabývá jízdní kolo klouby opotřebuje dlouhodobě přeháněný běh většinou neběhám, jen tak se courám -klouže to po svazích levotočivě pne se réva vinná po zdech brigádníků třeba není dnes na chmelnicích pivní půllitr přešel teplotou rosného bodu v příliš tenké skořápce další krahujec zdech praštěná holka - z návesní studně čerpá si k bramborám vodu. Laikům zdá se svět často jako koloběh Slunce však jednou přeci Zemi žárem pohltí alespoň jedna fyzikální teorie to takhle tvrdí brzy to snad nebude, hlavně žádný spěch stejně z jiné příčiny budem dávno po smrti i teď toho na světě mnoho pěkně smrdí. Exponenciální vývoj techniky je úchvatný nepředvídatelně rychlý jako by se na přírodu všichni čerti spikli. Ač se mnoho lidí snaží – nejen své -životní prostředí chránit na severu máme přebytek chudý jih tíží chudoba – časy zlé na kůlech stojí jim příbytek. Úžasná síla jaderných zbraní nahání nám často strach stačí, když jeden celé lidstvo zradí ze Země zbyde vesmírný prach. Jihočeská melancholie Mlha zahalila řečické rybníky teskno je mi u srdce vše do smutku halí se. Toulati sám vydám se klenovské polesí, směr Mádlův kříž Laštovkův les, vlaštovky pryč před světem si hledám skrýš. Shouralý, Olšový, Fejral a Krylovec kdepak se všechna ta jména vzala -kdy vlastně zemřel to poslední Vítkovec? Nohavových, Fejmarek Špitálský rybník porybný ho má Marek brzy výlov kaprů bude samota mi opět zbude. Poustevník a Zármutek nezachoval jsem se dobře plankton je mým svědkem. Rmoutím se já dneska rmoutím se já velice umlká i auťáků shon věčnost mi připomíná zvon. U rybníka Jahoda sic naivní romantika byla v létě pohoda vzpomínám, jak světlo bliká. ~ Svatojánské mušky svítili mi na cestu a já se teď cítím vskutku jako v arestu. Schoulená jablůňka Pod žulovou skalou kroutí se křivolaká jablůňka níže stará zídka hroutí se do stráněmi a háji sevřeného potůčku kam se tyto kopce hrabou na chorvatskou Učku často drobná stařenka rmoutí se slaná brzy bude stulíková tůňka. Každý týden věší čisté prádlo na kolíčky mnoho lidí hřeší své problémy řeší nejen ve vsi Úholičky. Schoulená jablůňka, schoulená stařenka plodný vždycky býval nerozlučný pár taky kdys bývala divoká – Mařenka obě mohou shodně říct nemocem a stáří zdar. Poslední zbytky Náslunné, vyhřáté jižní svahy od Suchdola k Lysolajím ve volné krajině však na dohled matičky Prahy dosyta se zralých plodů najím. Poslední zbytky – ušetřeny urbanizaci nejspíš budou stejně brzy zastavěny kdo ví, zda stačí do té doby být malířem zakresleny …či… básníkem přikrášleny páč vysoké maj tržní ceny. Poslední zbytky babího léta na konci října – mrazíky přešly nad půdou vonící hejno vran létá ulehl poutník – na chvilku – sešlý. Trnky předchozím mrazem zesládlé hruštičky polničky jsou jedna báseň šípky mi chutnají více než jindy v noci je omyla mlhová lázeň. Červená pláňata – jablíčka pikantní látky v nich – posílí bolavou dáseň na sklonku října teplo je nevšední prohřátý vzduch tetelí se nad krajinou ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ kameny žhavé lesknou se svou slídou. Oblaka volně plují troposférou cumulus, nimbostratus, cirrus milenci vstříc slunci svobodně jdou aby je nenapad darebák virus. < > Poslední zbytky opravdové lásky zůstávají naštěstí na světě. -Neuvadnou mrazuvzdorné kytky sázkaři prohrají své sázky vyjádřit nelze to všecičko ve větě. Z a s o l e n é b l á t o Zasolené bláto Světlá, měsíčná, hvězdná noc eutrofizovaná Vltava vine se od Prahy uvízlý rybář volá o pomoc nedostává se tolik potřebné vláhy. O štěstí, o smutku zpívám si písničku reprákem úžasným je roura pod dráhou mám velké publikum: mločka a žabičku úžasně mají se v zasoleném blátíčku snad se jich nějací ochránci zastanou. Aspoň, když človíček může si zabroukat hned je mu, panečku, o trošku líp jak by od všednosti drobátko vzlít. Budeč Spousty lidí nechal povraždit asi chtěl odvrátit Boží hněv nařídil rotundu na vršku postavit ukrutný český kníže Spytihněv. Na počest prolití tolika krve nejvybarvenější tam dozrávají šípky později na zdivo Karlova mostu přispěly i místní plnoštíhlé slípky. Patrone náš věčný, svatý Václave snad se Ti na Budči onehdá líbilo snad jednou vítr mi i s listím přivane děvče, jež věrnost by na vždycky slíbilo. Všichni někdy došlapeme konec svojí pouti kvůli tomu nebudem se celý život rmoutit. V tunelu Proč ten vlak tak dlouho musí státi v tomhle tunelu mají to ty české dráhy nějak trochu v bordelu. Nekonečné čekání brzy nudu přihání. … Proč tu vůbec čekáme Do temné díry koukáme? Proč tu vůbec čekáme? Na šeď světa koukáme? V bazénech se koupáme? V dobré lidi doufáme? Do hub sprostě kopáme? Podvody si necháme líbit třeba popáté? Nesmyslné čekání lidem hrůzu nahání. Drogama to zahání když jim nikdo nebrání když je nikdo neschová k sobě, v teplo domova. Víru rychle poztrácí od posledních vakací neslyšeli o práci. Asi proto v tunelu je teď tolik bordelu. Kolem uší vítr hvízdá spadlo brabcům přes půl hnízda pokračuje naše jízda. Pohled našich skleněných očí nemíří už na krásy ignoruje počasí. … Málokdy se ten náš pohled málokdy se vyčasí. Dokvétá … Fuč je léto, už jen poslední dny října utrhneme desátý list v kalendáři máloco se v přírodě touto dobou páří však přeci, výkonný šimpanz bonobo též u Jadranu na Istrii zdaleka není zima pozdravena buď, chorvatská konobo! Dokvétá Dianthus deltoides, už nemá sil to proto, že po celý rok důvěrně pil všechna ta svinstva která mu bezohledný člověk lil. Poslední kvítečky, než zcela uvadne ubohý človíček na hlavu upadne má štěstí, naměkko, nasucho, do trávy víc než dost ten večer smutkem pil „samou radostí“ se jako vždycky zblil poté, co pokouřil drobátko trávy. Vždyť už stará moudrost praví: „Kdo moc pije, ochuraví!!!“ Poslední slzičky nad světem pláčí to říká odborník, na slovo vzatý: „Pro letošek to, myslím si, už stačí!“ Uvadl úplně, hvozdík kropenatý. Měl jsem trochu bázeň co tu zbyde ze světa a tak vznikla báseň i když trochu ujetá. Podzimní poblouznění Prazvláštní mám náladu na příkré stráni nad Lužnicí blízko jsem listopadu pozoruji přírodu právě usínající. Večer studí tříslovinou zlatavé, rudé, fialové loubince se vzhůru vinou nad půdou – živitelkou naší klesá opar s čoudem, špínou pročpělý je syrovinou. V řídkém, propadaném houští rehek zpívá mám studené nohy, studí mě už všecko přezpívat jen málo písní do zimy mu zbývá co jen mi tu poví, je mi tuze teskno. Proti samotě a chladu těžká pomoc během se dá chvilku zahřát samota však tíží stále nikdo se mnou nechtěl mluvit předevčírem, na tom bále. Všichni jenom slavili stovky skokanů zabili aby byly nóbl parta žabí stehýnka baštili přeplácaní, jdouce z flámu -dostaly zbylé žabky - poslední ránu/ do touňky jim nablili. To jsou zkrátka přátelé jen na oko. Potloukli se navzájem sotva došlo na to téma kdo zaplatí za nájem za svůj skvělý večer v restauraci Golden hill nad účtem každý brečel. Stále stojím, sám na stráni syrovina, tříslovina, zima-zima-zima holka nejde, co by hřála přeci je to nóbl dáma užívá si s pracháčema, je jí tuze príma. Mě zbyla jen ta podzimní příroda špinavá od pesticidů, čoudu, prachu, bláta zparchantělá, zmodifikovaná geneticky prosím ji jen, ať s tou zimou zas tolik nechvátá není stráň už čistá, jak jsem ji pamatoval vždycky. Těžko mě osamělého zahřeje stovka lahví od ice vodky nápis hlásá, že prý pravé od pólu, až ze Špicberků meziflaškový prostor vyplňuje ukázková hromada ze sídliště vyhozených verků. Blízko ještě zapomněl se ukrýt malý cvrček chladnou, dusnou symfonii rozehrává noc stojím tiše, řeka hučí, stojím jako skrček chce mi opět něco říci, a tak čekám mlček. O p u š t ě n é Vysoko, mezi kopci, skryty vesničky domy jsou, většinou, delší čas opuštěné není to jen případ Pohnání či Blaničky dětí málo na vsích, v naší zemi celé venkov český obývají dědové a babičky. Těžce, skromně, ale mnohdy spokojeně žili dlouhé štreky chodili dennodenně za prací za plískanic, závějemi, za každého počasí -nebyla to žádná princátka a paničky od přírody museli být řádně otužilí. Já vím, často nadáváme že doba teďko zlá je ignorujeme minulost svého rodu i kraje. Často jsme tak choulostiví že nesnášíme větřík ve vytápěné místnosti musíme mít svetřík. Kolikrát za veder při žních makalo se na poli dnes válíme se v zemi jižní po dlouhé dny pod stromy. Nevím přesně od jaké doby někdy po té slavné kupónové privatizaci i Čech musí m í t i leckde klimatizaci. Chorvatské podhorské osady p u s t é a p r á z d n é na kamenitých políčkách bylo dřiny nehorázné. Odešli lidé za snadnější obživou na mořské pobřeží nabízet různé služby a turisté si ukájejí svoje tajné tužby. Vždyť ty naše světské statky bývají vážně jen na jedno použití víc, než o ně, má smysl se starat o naše vzájemné lidské soužití. Mezi exponenciálou a logaritmem – s roztřesenou rukou y = x      Život pře  s kopírák EX anonymi  ta městaLOG (inversní funkce)  samota  v davu vodka  na ex s bari  érou suchý sex plís němi zvr atky páchne čas to  ci  ty  i  ty med log fet s t í s ně ní  í  ----------------------- í------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- í y = -x+1 Zn zní hluk psycho digi music letální alela  technopártyLSD genetické modifikace finančník v  e smokingu šťastná mela  ncholie v listí  v šedém reliktu umírajícího lesa  s poslední HOLKOUjíž srdíčko plesá EX  LOG                y = x Slovanské návrší Slunečné odpoledne, středa 24. listopadu stinné stráně postříbřeny po celý den jíním -nejstarší oblast románské kultury v Čechách hádejte – opravdu nemíří tulák líný Nerudovkou vzhůru k Pražskému hradu. Roztékající se řeka tvořila několik ostrovů nachový rozchodník odolal přešlým mrazům na památné skále: bledožlutý česnek, žebrovice různolistá zjara se to tam vyhřívá vymírajícím plazům jejich záchrana není, ani při sebevětší snaze, jistá. Korále, náhrdelníky, keramika, klíče tisíc let ležely klidně pod zemí opravdu nejsou to ledajaké kýče století zdobí už regály muzejí. Najím se slaďoučkých šípků, plných vitamínů slyším, jak štěbetá polní vrabec tušíte jistě, kde jsem – no inu z dějepisu znáte – Levý hradec. Tisíc let nosí české holky náhrdelníky milujeme se i vedeme války poučit se z historie opravdu má smysl chovejme se podle toho že na světě jsme jenom na návštěvě nedopusťme poslednímu mokřadu, by vyschl! Svoboda Často si v duchu stěžujeme že na světě chybí svoboda že je jí stále,stále méně Vltavou špinavá že teče voda. Svoboda – mnohovýznamové slovo pro každého úplně něco jiného znamená cesta je saponát, kadmium a olovo anebo husa, dozlatova pečená. Šípkové keře ve volné krajině inverze nad Prahou, smog visí ve Zlíně -omezí svobodu, dýchá se nevlídně -od Pfannera dám si stoprocentní džus -ohromnou silou přes asfalt vidím trávu růst utichl už nářek přejetých žab a já hned na compu najdu si VAP. Máš nové video, auto, jachtu, no a co? Lítáš si po světě, přec nejsi svobodný. Já chodím po lese, jím brambory a lečo broukám si zpívám si zasním se nebaví mě hrabat prachy způsobem moc podvodným přesto ale musím platit elektřinu po vodným. Svoboda slova, svoboda lásky, svoboda čeho ještě vše záleží na konkrétních lidech i v demokracii ji mnohdy svírají ostré kleště. Ekologové versus ekonomové věčný to, zdá se nám, může být boj přeci však jednou dojista vyčerpáme neobnovitelný zdroj. Ekonomové slavní padnou pak na zadek. Zkroušeně poprosí ekology o alternativu dámy si ušoupou u svých bot podpatek ~Podají si všichni ruce v hospodě při pivu. Stříbrník Vlhký, svěží vítr od Atlantiku duje v poledne – 17. listopadu pohladím lišejník, jež hávnatka sluje ukojit kráčím své duše hladu. Zkroucené borovice na skalním podloží vysoko nad řekou, ba i nad světem připomínají téměř zakrslou kleč -dušičkový věneček kdosi tam položil- Kdy se to stalo? Byl možná květen… Kamaráde naříkej, kleč si a breč. Stříbrné slzičky, stříbrné břízky vichřice urvaly jim větve jejich dřevo sžírá houba březovník alelopatické jedy vypouští z kořenů invazní akát – trnovník oříšky darují veverkám lísky. Přirozeně rostly by tu jedle ničení přírody si moudrý člověk připouští nedozrálé ostružiny shnijí kousek vedle a stejně tak shnije, jednou, každý milovník nedopusťme pravnoučatům, by musela žít na poušti. Ještě za rok vyroste velká hora skládková penízovka máslová i strmělka zemězvratná. Jenom mějme na paměti že každá dílčí přeměna nemusí být vždycky vratná. V í c n e ž o s u d Rodí se i umírají Rodí se i umírají. ~ Texty i tóny. ~ Orchestriony. ~ ~ ~ Húlavou vznáší se písničky nežli se chytí do pastičky.  Z Národního divadla i z chudobné světničky a třeba i falešně v Humpolci či na Lešně. Jenom tak nebo při harfě na vrcholku i ve škarpě krásný je to dar procítěně pět hned zdá se lepší svět. Ni jediná hláska nepřijde na zmar. Pohladí jak ručičky naší hodné matičky slzu smutku, slzu štěstí skrývají vždy pod víčky. Rodí se a umírají Čas od času přemítám zda může člověk najít opravdovou lásku.  Mezi lidmi tyčí se neviditelné bariéry jeden sázkař ze sta vyhrál svoji sázku osudy naše oddělují dusíkokyslíkové voliéry.  Postele jsou hebce stlány za pivo snad ti padesátník odpustí v pěně své rty smočit pak vesele skočit do kanalizační výpusti.  „Levné látky, levné lásky – vyprodány!“…(šepotem) vyprodány..  Průvanem s vůní campari hyne z okna cizí šepot.  Teď už zbývá jenom vnímat rychlý srdce tepot který tělo rozehřeje z mínusových teplot.   Minulost už neproklínat není vždycky jenom špatné že člověk umí zapomínat. Ženy, ne, to není krize nemusíte ututlávat prázdné city nám nahrávat že vám často skrytě jde hlavně, hlavně o peníze. Platí to i naopak chlapi mají čistý frak ale pod ním svoje tělo zabijácké, jako had. Zabity jsou něžné city ne úplně, skomírají světly, ruchem láká city rychle lásky rodí se  rychle lásky umírají.   Duběnka Na doubcích s oblibou saje žíznivá, nenasytná duběnka a doma dlouhým čekáním laje má hodná, bojácná maměnka vzpomíná, jak její máma si s ní holkou hraje a tu zatím kryje, suchá, křehká slaměnka. Tři sladké rampouchy Co vám nyní budu vyprávět ne, to opravdu není pohádka jistě lze to vysvětlit biologicky. Tančícími sněhovými víry nad melanickým horizontem rendziny větrným slunečnem vládnoucí zimy venčil jsem svou duši melancholicky. Moudivláček jezdí tímto srázem sporadicky kdepak jezdí, vždyť si létá užívá si volnost světa. Myslím, je mu celkem jedno přítomno-li v půdě chelátu pohoupá ho – na chvilenku rozpraskaná větev akátu. Sladko vzniklo kdysi zřejmě od mšice ne od mouchy. Proto cucám udiveně pod vrcholem lysým tři slaďoučké rampouchy. Jeden rampouch sněd bych sám a dva bych dal svojí ženě víte kam – no nestyďte se zimou už se celá třese tíhu ňader neunese. Snad se přeci trošku bojím než ji najdu – potají ty rampouchy roztají. Nač se však bát žádný spěch vždyť už jsem je všecky sněd. Hořící světýlko V oblacích nad vesničkami pěknou štreku za Prahou výšina nad Vltavou. Málokdy tu vítr ztich skaliska bičována nárazy drsný, syrý ostroh Stříbrník ze sněhu trčí loňské zárazy. Najednou vidím, je to snad přízrak ve skalní puklině růžové světýlko oči mě šálí, či se stal zázrak? Ztuhlý vyškrábu se vánicí zuřící jako za něžnou, teplou květinkou za smutničkou hřbitovní svící před větrem chráněnou vázičkou skleněnou. Kousek níže, větrem sfouklý ze chvojí, z mahonu leží věneček možná ji v životě ošklivě tloukli byla to dívenka, nebo snad dědeček? Léta jí větříček písničku hvízdá v máji jí bzučívaj divoké vosy v dutinkách na jihu mají svá hnízda. Kdesi se někomu ohromně stýská za bouří, za vánic plakává kdosi i za těch vánic jí světýlko nosí. Spálená Kolikrát človíček spálit se může jako ta lučina od něho spálená. Shořelo bodláčí, šípková růže umírá olšoví, jedle i bučina láska se přehřála, dostala úžeh inzerátů tisíce číst si můžeš na netu Liliánu, Květoslavu, ba i svůdnou Žanetu ano, všude nabídek, na stovky a tisíce lidé se zvou, pomilují, a pak rychle zmizí najednou ti celý svět připadá tak cizí jak by byla celá Země mocnou zbraní spálená opuštěná, liduprázdná, jak krajina Měsíce. Spálené sluníčko nezasvítí, neokřeje nepošimrá ti líčko ten, co se teď s jinou hřeje. Nezamává už křidélky – usmažený střevlík nezbývá než, aby člověk, svoji kůži převlík? Voda Věčnost Oužlabinkou teče voda živá na první pohled průzračná a čistá na hladině zrcadlí se slunce zář prvoky, bakterie, láčkovce v sobě skrývá minulost s budoucností v jejím toku splývá láska, pýcha, násilí, ba i vražda, zášť tisíckrát se rozednívá a pak večer stmívá přízrak se už blíží, šedý plášť vodička s lehkostí staré žaly smývá opuštěný mládenec smutné žalmy zpíval půjdem za rok spolu, ne už každý zvlášť. Láska Láska, to není jen nějaké razítko na papíře vypovíd

za "lva na vodítku" dávám TIP.jÁ SE TAKY PERU ZA TO ABAY TEN NÁŠ LEV NEBYL NA VODÍTKU...:)

vojto, Tobě taky děkuju... snad se probijeme a pustíme ho z toho vodítka :-)))

A v příštím životě sebe změním, s pohledem lva na vodítku já budu se prát, zkusím, co slíbila jsem, splnit a život s optimismem začnu brát.... Začni hned ... ale nejprve pust toho lva na svobodu ... TIP

Drahte, děkuji i Tobě :-).. pokusím se ...a pustím, neboj :-D

líbí, líbí, líbí...... hlavně upřesnění kategorie a poslední řádeček samozřejmě taky. i když ta "smrt" by tam být nemusela. ale pokus to určitě je fantastický. t*

Moc hezky napsaný!! Dokonce náznak optimismu? U Tebe-Debkový královny- je to něco neobyčejnýho. Názor odborníka na poslední řádek - nezačneš, ale nic si z toho nedělej:-)))))!!t*

jsem ráda, že se zrovna vám dvěma líbí :-)) děkuju... sacco, to víš, byl to pokus a když se líbí, tak snad trošku úspěšný... bych řekla, že musela, aby pak "nové zítřky" byly optimističtější... u mě určitý posun :-D gabe, ano, optimismus, sice jen náznak, ale je tam... :-)) teda koukám, že máš pro mě samý dobrý názvy (nejdřív skřítek, teď královna.. líbí :-D)... myslíš, že nezačnu? Třeba někdy jo (bys měl taky :-)) ). Ještě jednou dík, vám oběma...

jo! **tip @niet

aniet: ..děkuju za návštěvu i za tip :-)))