Úsměv

Co se stane, když vás opustí všechna naděje, a vy už nevydíte cestu? Všechno zmizí, a stane se jen obláčkem páry. Už vidíte jen temnotu, ze které nejde ven. Ale co uděláte?

Dívka, stojící za oknem, podpírající si obličej s unavenýma, šedýma očima zírala melancholickým pohledem ven z okna. Z jejího pohledu bylo vidět, jak ten svět tam venku nenávidí. Byl temný, nepřívětivý, téměř až bolestně krutý. A tahle noc byla obzvláště temná. Měsíc dnes nesvítil, hvězdy, sem tam pableskující pod závějemi mraků vypadaly groteskně, a zlomyslně, jakoby se ji snažily k sobě dovést. Lesy, které byly všude kolem ani neposkytovaly pro světlo místo. Všechno se topilo v moři temnoty a strachu z dalšího dne.
Člověk, postávající za vysokým oknem pomalu pootočil zrak a zadíval se na svou levou ruku. Byla pokryta jizvami, od ramen až po zápěstí se táhly jasné, téměř bílé jizvy po řezných ranách, něčím hodně ostrým.
Pomalu zavřela oči s dlouhýma, šedýma řasama. Nechtěla to vidět, její minulost, která jí stále hlodala v prázdném srdci jí pronásledovala ve snech, i tehdy jen zavřela oči, to celé zase viděla. Všude byla krev, mrtvá těla, sníh nasáklý ztěžklou tekutinou pomalu se měnící na odpornou břečku, několik vlků, hladově vytrhávajíc maso z lidí, kteří ještě sem tam pohnuli hlavou, aby zašeptali pár posledních slov.
„Ne!“ vykřikla a prudce otevřela oči. Nechtěla to vidět, ten pohled byl až příliš reálný. Volající po její krvi, náruč země chtěla obejmout její tělo a víc ho nepustit. Měla cítit mrtvolný zápach, který se linul z hřbitovní hlíny, měla cítit chladnou jistotu, kterou by poskytoval samet v její rakvi, chtěla ucítit rty smrti na svém krku, rty, které by z ní vysály i tu poslední, byť jen maličkou částečku života.

~The world was on fire, no-one could save me but you
It's strange what desire will make foolish people do
I'd never dreamed that I'd need somebody like you
And I'd never dreamed that I'd need somebody like you ~

Pomalým, tichým krokem odešla od okna a zhroutila se do černého křesla se saténovým potahem, které stálo uprostřed místnosti. Ve svitu dvou svící, strojících na stolku vypadalo jako satanistický oltář, stojící veprostřed místnosti. Přejela hřbetem ruky přes černou látku. Byla chladná, smutná a nepřívětivá, téměř mrtvá.
„Proč?“ špitla rozechvělým hlasem, více než cokoli jiného připomínajíc člověka vítajícího se se smrtí. Zadívala se na strop, jehož nekonečně šedé hlubiny ji přímo pohlcovaly. „nenávidím to tu!“ dořekla, už o něco pevněji a doslova zaryla dlouhé, černé nehty do kůže na svém krku. Hned, jak odtáhla ruku, objevila se krev, pomalu stékající na světlou kůži, zapíjející se do bělostné látky volných šatů.
Vypadala, jakoby byla mrtvá. Hlava, se zavřenýma očima jí volny visela přes opěradlo, ruka, ohnutá v zápěstí padala k zemi… Dýchala mělce a trhavě, jakoby lapala po dechu.

~There are things you should know
The distance between us seems to grow
But you're holding on strong
Oh how hard it's to let go
Oh so hard to let go~


Její pohled se stočil k malé, blýskavé věci, která byla položená na kousku látky, připomínajícím tmavou pavučinu. To bylo řešení; poslední východisko ze situace, která uvízla doslova na mrtvém bodě; tohle bylo to na co sbírala odvahu už léta- a teď jí konečně sesbírala. Sáhla na zem a vytáhla malý, pomuchlaný papír a plnící pero, které se vzápětí rozjelo, zanechávajíc za sebou černou, inkoustovou stopu:

Nabízí se otázka proč tu zůstávat. Na co bych tu ještě měla ničit ostatní lidi, když jsem sama na dně? Asi není důvod. Nebudu vás zbytečně zatěžovat jen myšlenkou, nebo jen pohledem. Raději vám dám všem pokoj a půjdu si po své cestě. Ještě nedávno jsem nevěděla kudy vede.. Teď už to vím. Vede do pekel…
Říkám sbohem všem, kterým jsem stála za jediný pohled, slovo, úsměv. A sbohem těm, kteří se jen pohrdavě šklebili. Už ode mne budete mít klid, nebojte se.
Sbohem a zapomeňte na mě.


Věděla s neochvějnou jistotou, že te dopis je příšerný, nic neříkající, že je to jen malá omluva pro těch pár lidí, na kterých jí ještě záleželo. Ale byla si jistá, že jinudy cesta nevede. Tahle je konečná, poslední, kudy mohla jít.

Dlouhé, štíhlé prsty pevně uchopily chladný kov a přitiskly jej na kůži pravého předloktí. Necítila bolest, když chladné ostří přetínalo hráz kůže a zabodávalo se až do masa. Cítila jen pocit úlevy; odlehčení, když sledovala jak z rány odkapává krev a pomalu, s lehkým cinkáním spadává na zem. Připomínala ji rolničky.
Zopakovala to ještě několikrát.
Teprve když už měla celé ruce zakrvácené a rudá žiletka jí podklouzávala v prstech, rozhodla se.

~Again the burden of losing rests upon my shoulders
And its weight seems unbearable
‘Your tomb is where your heart is’, I should’ve told her
But within me hid a secret so terrible~



Polkla první malou tabletku. Za ní pak následovaly další, a další až byla malá, zelená lahvička prázdná. Cítila, že dnes se jí to povedlo, že už je konec.
Dech se začínal uklidňovat a srdce zpomalovalo. Chtělo se jí spát, oční víčka se klížila a schovávala šedou krásu. Umírala.
„Sbohem,“ zašeptala s klidným úsměvem na rtech, a její ruka žuchla o zem. Bylo po všem.
Byla mrtvá, zbavila se svého trápení…
Vypadala jako padlý anděl. Rovné, světle hnědé vlasy měla poházené všude kolem bledého obličeje, zakrvácená ruka ji visela přes okraj křesla a druhá byla nedbale položená podél těla, končící dlaní, pohozenou na stehně. Nohy, ohnuté v kolenou visely přes opěradlo, jak se dívka snažila o druhou opěrku podepřít hlavu.
Oči měla zavřené, jen na rtech jí pohrával klidný, ale vyjímečně šťastný úsměv.

~He was the sun shining upon the tomb
of your hopes and dreams so frail
She was the moon painting you
with its glow so vulnerable and pale~



~fin~




* HIM- Wicked game
HIM- Your sweet 666
HIM- Buried alive by love
HIM- The funeral of hearts

….::::Moje dík tentokrát patří Ville Valovi, jehož hlas mě při psaní téhle „rádobypovídky“ držel vzhůru, nutil mě přemýšlet nad pomíjivostí života a dával naději, že všechno může mít svůj happy-end ::::…


Věnováno Estel & Wendy…

---