JAK SOUVISÍ POHYB HLEMÝŽĎŮ S VĚČNÝM LIDSKÝM PACHTĚNÍM ZA LEPŠÍMI ZÍTŘKY

      Lidstvo se již od nepaměti neustále snaží dosáhnout lepšího života. Věčně proti něčemu / někomu bojuje, bouří se, nesouhlasí, ale proč vlastně? Je to boj za svobodu? A co to vlastně ta pravá svoboda je? Být najednou samostatný,   rozhodovat o tom všem, co v minulosti člověk ani neznal? Ale copak se člověk nevyděsí z takové spousty změn najednou?   Vyděsí. A to notně. Jenže potom přijde na řadu neuvěřitelná spousta otázek a pochybností.
     Je toto opravdu ta svoboda, o kterou jsme se tak dlouho prali? Tak toto, že má být to pravé, o co tolik generací usilovalo a často mnoho lidí i položilo život? Ne, tohle jsme přece nechtěli… a už se znovu, často značně zbrkle a neuváženě pouštíme do úplně stejných a také zcela stejně zbytečných omylů, navracíme se tam, kde jsme byli na začátku a mnohdy pokračujeme ve starých a vyjetých kolejích. Nepřipomíná vám to něco?
     Ano, vždyť to je onen šnek ze známého matematického příkladu! Celý den leze tři metry kolmo vzhůru po zdi, aby v noci o celé dva metry spadl dolů. Hlemýžď je na tom sice možná lépe než na začátku, avšak přihlédneme-li k množství energie, kterou musel ubohý plž vynaložit, rozhodně to není nic moc.
     Znamená to tedy, že člověk si už konečně má dát pokoj, složit ruce do klína a plně se odevzdat do rukou „těch nad ním“? Ale vždyť „ti nahoře“, ač možná mají vyšší postavení v ustálené lidské hierarchii, ale pořád to jsou také pouze lidé. A navíc, copak člověk / šnek v sobě nemá tu věčnou touhu bouřit se, tak nějak hluboce a podvědomě zakořeněnou?
Člověk nikdy nedokáže dlouho snášet bezpráví. Pouští se snad stále do nových bojů jen proto? Možná ho k tom dohání zoufalá myšlenka, že už stejně nemá co ztratit, jindy touží po nadřazenosti vůči skupině jiných lidí.
     A tak se šnek stále pouští do namáhavých výstupů k výšinám a snaží se dosáhnout naprosté spokojenosti, která se zatím velmi nejasně rýsuje v mlze, až za četnými překážkami. Ví však člověk / hlemýžď přesně, jak vlastně ten tajemný cíl na konci trasy vypadá? Představy jsou často značně zidealizované. Je to dobře či špatně? Možná to přispívá k lepší motivaci pro sápání se stále výše, ale nevím, jestli nejsou možná následná zklamání příliš velká, než aby mohla být zcela zanedbána. Přes to  všechno musíme jen doufat, že člověk / hlemýžď bude lézti stále dál a nedopustí stagnaci, neboť tak to snad bude dobře. Avšak co si to vlastně vydobyjeme, ač každá populace zvlášť, zůstává stále otevřenou otázkou do budoucna. Kéž nám to bude k užitku. Tedy, člověče, snaž se! A ty, šneku, taky!

     Poznámka na závěr: Drahý čtenáři, jakkoliv se ti zdá toto téma, na které jsme společně velmi volně uvažovali, poněkud uhozené, pak věz, že plně vystihuje duševní situaci autorky. Tak ti tedy přeji mnoho zdaru do dalších bojů, a pokud jsi hlemýžď, tak dvojnásob.