Cestou do čajovny Meruňka

Uvítám vaše připomínky. Ať jich není málo...:-)

Když jsem opustil zdi věznice, doufal jsem, že ze mne bude jiný člověk. V kapse jsem neměl nic, než potvrzující papír o stráveném čase. Tím jsem si vypomohl, když jsem se po průchodu branou pokusil začlenit mezi ostatní. Šel jsem ulicí a žasl jsem, když jsem viděl věci, kterých jsem si za starého života nevšímal. To ještě nebyla hlavní změna. Když jsem po nějaké době došel na náměstí, přitočil se ke mně taxikář a optal se: "Chcete svézt?" Kývl jsem a už jsme jeli po magistrále na jih.

"Kam to vlastně bude, šéfe?" Nevěděl jsem. Zkusil jsem to diplomaticky. "Kde byste mi doporučil strávit nedělní dopoledne?" "Nooo... víte, ne, že bych nevěděl, ale dnes je středa." "Pro mne je neděle." Na nic se už neptal a já se koukal z okna, protože nového světa jsem se nemohl nasytit. Po rychlé jízdě taxikář odbočil do křivolakých uliček velmi staré čtvrti. Zastavil. Nevím, co všechno se mi semlelo hlavou, když jsem si uvědomil, že od chvíle, kdy jsem nastoupil výkon trestu, jsem na mizině a jen zázrak by mi pomohl zbavit se tíže placení taxíku. "Víte, já..." začal jsem nejistě. Otočil se na mne a usmál se: "V pořádku, hlavně se bavte."

Nad skromným vchodem visela cedule "Čajovna Meruňka." I když už byla značně oprýskaná, přesto neztratila nic z radosti, se kterou vítala návštěvníky, kteří toužili po šálku dobrého čaje. Vnitřek mi připomínal dětství, jen tu bylo hodně šero. Očekával jsem, že bude vymalováno oranžově, ale tady se ve výzdobě mísila hra s uměním. Sledoval jsem křivolaké čáry na stropě, které dávaly dohromady celé obrazy. Byly tam zejména výjevy z lidského života, které se doplňovaly o abstraktní tvary. Začal jsem si hledat místo, kde se usadím a přitom jsem stále hleděl vzhůru.

Sedl jsem si na měkký polštář. Zmocnila se mne příjemná únava, tak jsem zavřel oči. Dlouho jsem je měl zavřené. Šum v okolí mi zatemňoval mysl a lenost mě chytla úplně. Najednou mi někdo pošeptal: "Teď." Otevřel jsem oči a v čajovně se rozsvítilo. Na druhé straně stolku seděla dívka. Bál jsem se, že tu na někoho čekala a že jsem si přisedl nevhod, ale dívala se na mne tak mile, že jsem setřásl rozpaky a dal jsem se s ní do řeči. Nebylo to pak ani trochu těžké, i když říci první slovo byla hotová nemožnost. Nakonec jsem řekl: "Viděl jsem tě. Je to sice dlouho, ale mockrát jsi mi pomohla." "Opravdu já? Vždyť co já pamatuji, čekám na tebe tady." Vzpomněl jsem si na nejhorší chvíle, co jsem zažil v kriminále. "Určitě ty. Když ode mne odešla spousta kamarádů, objevila ses tam a mluvila se mnou až do rána. Potom, jak stoupla voda a já byl po kolena ve vodě, tak jsi Slunce poprosila, ať na mne svítí víc. A pak - když byla ta hrozná doba, kdy kolem mě všichni mizeli a nevraceli se, to jsem se bál, že dojde i na mne. Že mě schovají, abych v samotě zešílel. Tys nepotřebovala klíče, abys mi mohla přijít říct, že jsem v bezpečí." Když mě poslouchala, cítil jsem, že mi rozumí, že ví, o čem mluvím, a kdybych přestal, že uhodne stejně dobře, co jsem jí chtěl říci.

Drželi jsme se za ruce a věděli jsme, že k sobě patříme. Od té doby už jsme se nemohli odloučit. Nešlo to.

Zatímco jsme si vychutnávali každou vteřinu našeho společného bytí, zastavil se u našeho stolku vznešený mladík a s úsměvem si nás přeměřil pohledem. Měli jsme (a stále máme) pocit, že mu můžeme důvěřovat. Chtěl, abychom v čajovně zůstali, jak dlouho chceme. Klidně nás tu nechá celou věčnost, až do chvíle, kdy bude muset čajovnu zavřít, ale pak otevře další. A ta bude ze všech nejlepší. Podívali jsme se na sebe a pak jsme řekli společně ANO.

---