Mladá smrt

 Kara si sedla ke stolu. V restauraci nebyla poprvé. Moc se jí tu líbilo. Vždycky tu byla až do večera. Patřila k těm dětem, které nemají rodiče. Přistoupil k ní číšník. "Ahoj Karo. Je mi líto, ale máme tady kontrolu." omluvil se jí. Kara vyskočila. "Díky Maku!" stačila ještě zakřičet, než se dveře zavřely. Bylo neobvyklé vidět tu dívku jít dřív z restaurace. Nikdo ale nevěděl, že její návštěva vlastně byla poslední.

 Komisař Doler si zapálil cigaretu. Pod očima měl veliké červené kruhy a jeho pleť byla nezdravě bledá. Ty dny, kdy mohl v klidu probdít noci, byly tytam. Tam, kde byly svaly, se objevilo něco jiného, co jeho žena nazývala tukem z mamuta. On tomu říkal moc velké svaly. Odbyla desátá. Deset v noci... Do místnosti vstoupil malý chlapec s malým balíčkem. "Tobiasi! Neseš mi bombu?" dobíral si chlapce komisař. Tobias se jenom zamračil. "Maminka ti vzkazuje, že to sádlo musí pryč." řekl ve chvíli, kdy vešel Dolerův kolega Maltor. Jen stěží udržel smích. Doler si svého kolegu káravě změřil pohledem a vzal od Tobiase balíček. Jakmile ho rozbalil, tvář se mu stáhla bolestí. "Ona to udělala!" vydechl. Maltor se naklonil nad balíček. Místo obvyklé tlačenky tam byl chleba se sýrem s lístečkem. "Miláčku, sněz večeři. Doma Tě čeká překvapení. Bude bramborový salát. Bez masa, protože jsi ho nechal ležet v obchodě!" přečetl komisař nahlas. "Zatracená sousedka žvanilská!" rozkřikl se vzápětí. Tobias opustil místnost hned, jakmile jeho otec vzal do ruky lístek. Maltor se smál. Doler chvíli hleděl na chleba a potom se otočil na svého kolegu. "Dám ti stovku za tvé kuře." zkusil. Maltor zavrtěl hlavou. "I kdybych chtěl, tak nemůžu. Už je v tahu. Starej mě nachytal, jak jsem si ho chtěl dát dřív, než o obědovce." pokrčil rameny a zvedl telefon, který za jeho řeči zvonil. Doler zničeně vzdychl a odsunul chleba stranou. "Máme práci. V restauraci. A jestli si dáš oběd, řeknu to tvojí ženě." pohrozil Maltor.

 "Mak Lutern?" zeptal se číšníka Doler. Mak přikývl. "Uviděl jsem jí ležet na zemi. Nikdy nespala na ulici. Chodila k nám do restaurace a tam nám pomáhala. Dostávala za to zaplaceno, i když je to trestné, ale co jsme měli dělat..." zašeptal Mak. Doler se podíval na tělo. Kara ležela s hlavou zvrácenou dozadu, oči vytřeštěné. "Někdo jí podřízl krk." řekl Maltor. "Jak se jmenovala?" zeptal se Doler. "Kara. Tak si říkala." odpověděl Mak a podíval se na komisaře. "Takže zemřela ve 21:35 hodin..."

 "Jdi se domů vyspat. Máš od starýho půl dne volno." zavolal na Dolera Maltor. Ten příkývl, ale v hlavě mu ležela Kara. Kdo by jí chtěl zabít? Vyšel z policejní budovy a zamířil domů. Bydlel o dva bloky dál. Náhle se zastavil. Před ním byla mlha. Jiní lidé by si jí ani nevšimli, ale mlha nabyla podoby malé dívky. Kara. "Nebojte se, komisaři." řekla dutým hlasem. "Zločince nikdy nechytíte. Řeknu vám jméno." šla ke komisaři blíž. Ten se vzpamatoval a bedlivě poslouchal. "Smrt. To ona mě zbavila života. Nyní jsem ale na jejím místě já. Prosím, uzavřete případ." řekla a zmizela.

 "Vstávej!" zakřičel ženský hlas. Doler se vzbudil vedle své ženy. "Přijdeš pozdě do práce." řekla mu. Promnul si oči a dlouze zívl. Zazvonil telefon. "Ano, Doler." řekl ospale do sluchátka. "No kde jsi? Celý den se neukážeš a my tu máme práci." ozval se Maltorův hlas. "A co se stalo?" zeptal se Doler. "Zabili nějaké děvče. Myslím, že se jmenuje Kara..."