Nikdy nepodceňujte tchyni...

Budík...no, to je hrůza, zase pondělí. Manželka mi právě dělá svačinu, určitě zase chleby s paštikou a křičí na mě z kuchyně, ať vezmu smetí.

     Ach jo, vstávat do práce a zrovna v pondělí, to je pro mě šok. Rychle se obléknu, popadnu igelitku se svačinou, smetí a rychle vyrazím k výtahu, který samozřejmě nejde přivolat a já zrovna tak spěchám na autobus !! Držím tlačítko, ale marně. Nakonec to po dvou minutách vzdám a jdu pěšky po schodech. Vyhodím smetí a doháním už rozjíždějící se autobus, naštěstí jel zrovna řidič, který na mé zoufalé mávání taškou zareagoval a zastavil mi.

     Ale ten den už začal ranním šokem a do večera to lepší nebylo.

     Přišel jsem do práce, sice včas, ale na stole jsem měl štus vzkazů a dopisů, které jsem v pátek zapomněl vyřídit. Dal jsem se hned do práce a náhle zazvonil telefon. Byl to šéf. Prý mám hned všeho nechat a okamžitě přijít. Tak jsem vyrazil jako střela, zakopl o práh a dál pokračoval co největší rychlostí až k šéfově kanceláři. Zaťukal jsem, aby se neřeklo, otevřel dveře a co vidím - zíral jsem na čtveřici Číňanů, kteří byli zřejmě stejně překvapení, jako já. Za nimi se krčil šéf a blekotal něco o tom, ať je provedu po městě a zajistím jim na dva dny hotel s noclehem.

     Oni mluvili řečí, kterou bych nazval "čínskoanglojaponština" a já znal sotva pár anglických slovíček.

     No tak jsem se oblékl, nasprejoval a  vyrazil s nimi do nejbližší restaurace, nic lepšího mě nenapadlo. Tam jsem jim objednal čínskou specialitu, ani už nevím, jak se to jmenovalo, ale zřejmě jim to moc nešmakovalo, protože hned po jídle házeli po číšníkovi a personálu zbytky  z talíře i s pohárky. Zřejmě čekali něco luxusnějšího. Tak jsem je provedl asi po třech nejlepších a nejdražších restauracích ve městě, ale bohužel se stejným výsledkem. Nakonec jsme skončili v malém bezvýznamném bistru na rohu ulice,  kde jsem objednal "asijskou specialitu" podivného vzhledu a moje delegace byla stoprocentně spokojena.

     No jo, ale co s noclehem?  V té chvíli mě nic lepšího nenapadlo, než je vzít k nám, domů.  Manželce by se to sice nelíbilo, ale odjela na týden i s dětmi k tchyni, tak byl celý byt volný a prázdný. Dovedl jsem je tedy ke dveřím a řekl "come please" a oni byli nadšení, já moc ne. Musel jsem si ustlat v kuchyni na zemi, ale byl jsem tak utahaný, že jsem hned usnul.

     Dva dny a dvě noci jsme to bez manželčina vědomí nějak přežili, hosti i šéf byli spokojení, až se stala nečekaná věc. Milovaná tchyně nečekaně přijela na revizi , zazvonila a přišel jí otevřít - Číňan. Křísili jsme ji snad půl dne. Na otázku, kde je manželka s dětmi sice neodpověděla, zato začala s hosty mluvit plynule čínsky, což mě dodělalo.

     Proto moje heslo zní - NIKDY NEPODCEŇUJTE TCHYNI!!!