O dýňovém protlaku a piškotech

o dlouhé cestě ze zmetkárny k plán táži s vedlejší epizodou, ve které účinkuje ignorantská bota navzdory tomu, že je notově sešlapaná

Bílý Hilarion by byl Bill, kdyby byl. Jenže nebyl. Probrabal se v kybelíku s rozpadem, když ho zdarma (podruhé jen za 50 korun a žezel!) vezli na smetanovou zmetkárnu. Tak se zablažil! Jako chilé čolek se klouzal po šupinatém ocasu, dokud se nepřelezl omyl. Napojil se na věkovitý oprsklý kabel a fénoval se tak dlouho, až mu narostly rzivé vlasy. Pak rozeznal, že je dost a tečně vytráven, a na jazyku se vyplazil do směsta.

Záhy za Hy na neosvětlené roky vycítil bolest. Ciťoval ji, i když si punčochou vázal ob čichové pórky na rozvrásněném čele. Zasunul víka, aby provedl Anna Lisu. Ne necizí pán mu stál na jazylkovém vozidle! Hilarion se na ni ohrázoval kameny: "Boto, ty nekruť krutě a nevrť zvrtě opataným podšlapkem! Taky ti zašlápnu jazyk!" Ale mstivá bota vzpurně mlčela. "Boto!!!" Bo tasi cemysle laže si to honik donevšim ne,a leHilari onbyl byst rývlasatec. "Botto, vidím tě! Boto, zajdeš na předposlední soud! Se spoutanýma tkaničkama!" A tak se bota lekla, že se obdržela závrať.

Hilarion jí byl volný. S rozeklaným jazzovým ykem se tak i onak placil dál. Dobral se až k předcimře pečařovského domu, jehož demo líce byla k dispozici jen v červnu 1985. Zapárkoval a nenajezen zval hliníkové klepadlo do zubu a pak se povzal dál. Ale hned vyšplápl plechovou nádobu se modrou stěnovou barvou. I omluvil se letité plechové ovci. Protože byl slušný. A starším pomáhal. A proto taky nemohl být Bill - polomáčel si nohy a měl teď a na povždy vymodralé klouby.

Zatom se za ním zajevil piškot. Piškot! Celý želeto-zelný. "Dám si piškot s dýňovým Ing. Pudem!" zajasnil Hilarion a byl velmi šťastný. Sedl si do proutěného vlaštovičníkového hnízda, protože měl odneživa rád houpací křesla. A chtěl dumat, ale jak shnat ve večer celou dumu bohatýrů? Tak jen rozjímal, protože jilmy určitě někde… ve vzdálené galaxii… existují. A hned předtím šel hledat nevydlabanou dýni, protože o tupce neměl zájem.

Sluje ze sluje předcimry chlebařství a odpáral zapárkované jazydlo. Neměl nůš ky, tak musel použít hrubou silnou mouku. Vítaně, protože jazyk je všude vítán, vplázl se do zazámky a chtěl si usurpovat nejoranžovější dýni, protože ladila k přírodnímu piškotu. Ale zazámečník v zazástěře s motykou zazády po něm začal plivat toaletně papírové krychličky a hranolky. Hilarion se samo nesebou rozeštval a bez jezdce v hřbetu skákal přes padlé stromy a dívky, dokud si zas neuvědomil, že Post ráda sedlo.

Do zazámky se vrátil za několik tisíc minut za poledního úplňku slunce. Měl dokonalou mapu, jak sebrat, co mu právem nepatří. Na hlavě mu rostl porost zrezivělých vlasů a to byla výhra! Doplázl se až k maxi/super/hyper/makrooranžové krychli, protože dýně mezi tím a tamtím logicky zmutovala eko. Skončil na ní. Zatial zuby a prsty a prostřel vlasy k maskování. Nikdo ho viděl, ale nic neřekl, protože měl rád je sterilizované okurky z Tes Ca. Po málu se Hilarion neBill odplázl do zacimry, kam sebe i piškot odstěhoval.

"Ó, mám dýni! Ó mám piškot!" zívala ozvěna ospale, protože Hilarion řval pořád. "Mám piškot! Mám dýni!" vyrážel Hilarion neživě, protože ho ozvěna pořád budila sprostě okopírovaným hlukem. Schizofrenním jazykem chňapkoval po piškotu a dýni. A pak už to šlo náraz na náraz. (…). Založil si piškotovou plantáž a továrnu na dýně. A byl šťastný. Nejšťastnější nenarozený na světě.

---