Dar

Bylo to den pátý, když bůh se ocitl ve tvůrčí krizi.Z materiálu na výstavbu země a celého vesmíru mu zůstalo trochu zbytečného moduritu.Jako každý velký umělec i on měl chuť se jen tak vyřádit a udělat hezkou karikaturu sebe sama.Pod jeho dlaněmi se začaly vlnit boky inspirované oceánem, prsa jako pohoří, která sám vytvořil, srdce do něhož dal všechno své umění aby bylo nekonečné a neproniknutelné, taky trochu marnivé, vrtošivé, zdánlivě slabé a plné hloubky v níž se ztratí každý kdo by mu chtěl porozumět.Na světě byla první žena.

         A protože byla příliš krásná řekl si bůh, kdo ji bude dobývat než ten koho vytvořím nyní.Co ubral z boků přidal do svalů, co ubral na prsou přidal do ramen a srdce ponechal hladové touhou po té kráse stojící mu naproti.Byl tu první muž.

         Bůh se zadíval zálibně na své dílo a odešel dát si malý doušek inspirace z jeho daru rostoucího na vinicích když ďábel, jenž nikdy nebyl schopen nic vytvořit, ale jen závidět vkradl se pootevřenými dveřmi do božího ateliéru.V údivu se zatahal za své rohy nad těmi stvořeními z božské prahmoty, jen jim vdechnout život.Zahořel závistí když se podíval na své nedokonalé tělo s kopyty a rohy.

         A v jeho mysl vedrala se čertovina.“K čertu, ten starý páprda si se mnou nedal ani polovinu práce co s těmi dvěma.Trochu si s nimi pohraju ať si dědek skáče zlostí až do stropu“ a začal.

         Ženě ubral v rozkroku hmoty a připlácl ji muži na to samé místo, zatáhl za ní až začala viset splihle dolů a začal se smát.Ještě jednou si prohlédl své dílo a spokojeně odešel po svých kopytech tahajíc se za ocas v rozrušení z nadcházející taškařice, svádět ještě nezkušené anděly.

         Milý bůh vrátil se za nějakou dobu z kontroly zda všechno víno plní svoji úlohu lehkým krokem a hlavou plnou uspokojení nad svojí prací aniž by si povšiml, že ďábel již započal své dílo.“Ach ještě tihle dva, málem bych zapomněl.“ A vdechl život postavám zatím bez života aniž by si všiml toho žertu v jejich rozkrocích.

         Postavy ožily a tápavě se rozhlížely po okolí než k nim promluvil bůh.“Jste stvořeni pro moji potěchu a rozptýlení z dlouhé chvíle, nu jděte, milujte se a množte se“ a otevřel dveře svého ateliéru aby je vypustil do čerstvě stvořeného světa.

         A od té doby ženy touží po kusu svého těla, který dostali muži jako ďáblův dar aby si s ním někdy nevěděli rady.Jen v prchavé chvíli spojení cítí jejich těla, že všechno je na svém místě a dokonalé harmonii, jako v dobách před jejich stvořením.