Neústrojné jaro

Neústrojné jaro

1917: Vyčůraná slova

K autorovi 1917 a jeho sbírce Vyčůraná slova mě nepřivedlo nic jiného než má důvěra v kritický úsudek Jinovaty a Fouckaulta. A vskutku, má důvěra byla oprávněná. Sbírka Vyčůraná slova čítající patnáct textů si čtenářskou pozornost opravdu zaslouží.

Tvrdit, že zaujme každého by bylo jistě nemístně sebevědomé; čtenářské očekávání, které si od čtení poezie slibuje především vymalovaný obraz ať už v přírodní lyrice, na prostém venkově, z dětství nebo krajinu harmonických milostných vztahů, zůstane nenaplněno. Přesto sbírka, jejíž texty jsou vystavěny především nad zážitky disharmonizujících milostných vazeb - A co že sem ti to řek / a co že tě miluji / a ještě tři píva a dva velké rumy (A co jako), V podstatě jsem tvůj úděl / když krásně voníš / myslím, jak přejeli dalšího chodce (V podstatě), A je to v píči řeklas / a nedopitou láhev hodila za hlavu / ze zadu bodly mě střepy přítomnosti… teď tě obejmout / slepíme si těla nedokvašeným cukrem / a tak radějc utíkám… (A je to v…), Svlečená jen v kalhotkách / vychutnal bych si tvou tělesnou schránku lépe / při denním světle / Jenže nemám se ptát jak se jmenuješ (Ve tři ráno), zítra ti zavolám / jak bylo včera / minulost nevnímám / ta je mi cizí (Vzpomínka na jaro 1997), což jistě není nikterak světoborné, ale svůj náboj to nepostrádá, je sbírkou která působí uvěřitelně a prožitě (k tomu přispívá i fakt, že texty jsou důsledně datovány). Autor se neuchyluje k žádným abstrakcím, což by mohlo být na škodu (držet se tolik při zemi), ale na druhou stranu dobře pracuje s možností umocnění těchto disharmonií pomocí odosobňování personálních vazeb a vazeb k čemukoli vůbec. Ono odosobnění uplatňuje především v situacích, kdy člověka (respektive objekt milostného aktu) staví na úroveň stroje či techniky: …Až tě celičkou použiji… (Vyjmenovaná slova nevěry), …vychutnal bych si tvou tělesnou schránku lépe (Ve tři ráno).

Industriální slovník je vůbec autorovi blízký; například jeden z textů je nazván Betonárka, nebo čistě frekvenčně – v textech se leckde vyskytují: vlak, rychlík, barák, stroj, mašina, beton, letadlo, dálnopis, mostnice. Pomocí industriálního slovníku, odosobnění lidských vazeb a spojnic, tematizace dálky (a nemožnosti se potkat nyní a zde, báseň Dálnopisná elegie) vytváří autor celek, který, byť naplněn napjetím z neuskutečněných milostných plánů, působí harmonicky a homogenně. Za asi nejzdařilejší básně sbírky lze považovat úvodní Dálnopisnou elegii a Excelesior. První vyniká svými přesahy vůči pojmenovanému, druhá pak svou syrovostí, až naturálností. Sbírka v kontextu české poezie jistě není ničím novým nebo převratným, blízká je rozhodně poezii Jáchyma Topola z přelomu 80. a 90. let, ale v rámci místa, kam by byla zřejmě ráda zařazena, působí zvládnutě a rozhodně nenudí. I když závěrem by se slušelo autorovi popřát, aby v dalších svých dílech vykročil někam dál, protože pak by to s tou nudou už nemuselo být tak jednoznačné.