Ranní pohoda

Fejeton o tom, jak prožívám ráno. I když to je již obsaženo v názvu. Někdy si říkám, že některé věty píši zcela zbytečně:)

Ráno. Jaké vlastně může být ráno? Všechna jsou v podstatě stejná, jen některá z nich jsou taková…prostě pohodová.
Ve stavu permanentní zamilovanosti, v němž se naprosto beznadějně utápím již asi od svých tří let, jsem rozličným dívčinám často říkával slůvka:
,, Jsi má poslední myšlenka, se kterou usínám, i první, s níž se probouzím.“
A byla to čistočistá pravda…tedy až na jeden malý detail. První myšlenka, se kterou se obvykle probouzím, je:
,,Krucinál! Co to tady zvoní?!
Představte si, že spíte. Pouze představit, prosím. Procházíte se poklidnou krajinou snů, na rameni vám sedí havránek a nějaká velice podezřele vyhlížející jedlička vám vypráví cosi o souhláskových skupinách. Stručná mluvnice česká rozhodně není vhodné čtení před spaním, může to na vaší psychice zanechat následky…v některých případech i trvalé. Každopádně i to je lepší, než když vás ze snové apatie vytrhne příšerná symfonie pípání, kterou je schopna vydávat jen jediná věc na světě – mobilní telefon. Je naprosto jedno, zdali jen zvoní nebo přehrává nějakou melodii. Věřte, že kdyby vám u ucha hrál Paganini, v takové chvíli byste si přáli jediné – vypnout!!!
Nahmatám jej rukou a po paměti, s očima ještě zavřenýma, jej deaktivuji. Poté se zachumlávám zpět do peřin, kde mé bezbranné uši znovu zasahuje PÍP!PÍP!PÍP! Čas je totiž relativní a nejlepším důkazem tohoto faktu jsou právě mobilní telefony. Mohou být klidně nastaveny na naprosto stejný čas a buzení mít zapnuto, dejme tomu, na takových sedm hodin. A myslíte si, že začnou vyzvánět zároveň, aby mohly být též v jedinou chvíli umlčeny? Kdepak. Ony samozřejmě spustí; to je jedna z mála věcí, na které se dá ve vesmíru ještě spolehnout; ale asi s pětivteřinovým rozdílem, což je přesně doba potřebná průměrnému spáči k tomu, aby se znovu zachumlal. Proto mne ono příšerné pípání nechává chladným…asi jako sklářskou pec.
,,To jsi ty,“ vrčím rozmrzeleji než vlčice, která právě zjistila, že Romulus už zase potřebuje vyměnit plíny….v té době ještě neměli Huggies …vlci určitě ne.
,,Já?“ brání se spolubydlící Petr.
,,Nehádej se s ním, když má v ruce ty těžký bichle,“ snaží se celou věc urovnávat další spolunocležník Radek. Možná proto, že obývá postel bližší té mé.
,,Promiňte, hoši, to jsem já,“ omlouvá se Petr.
Výborně, idylka může pokračovat. Jedlička mne úzkostlivě varuje, že nemám poslouchat ty havránkovy ptákoviny, přičemž ten to kvituje pouhým „Never more.“ Když tu se do mého vědomí začíná s něžností odbržděné parní lokomotivy vbourávat jakýsi vrčivý zvuk. Ne! K příslušenství jinak nepřekonatelné koleje K5 krom WC, sprchového koutu, možného připojení na internet a spolubydlících, chovajících ve vaně ryby, totiž patří i parta Ukrajinců pracujících na nedaleké stavbě. Už vím, proč jsem si nastavil mobil tak, aby mne budil v příšerných sedm hodin ráno. Existuje ještě mnohem bolestnější způsob, a to kdyžto za něj dělá vrtačka. Jak jsem mohl zapomenout?! Pokračuji ve své zoufalé válce proti nemilosrdnému osudu. Dnes začínáme až v devět, nehodlám tak brzo vstávat! Ani za…
,, Češtináři nevstávaj?“ naklání se nade mnou Radek. V zásadě proti němu nic nemám, ale jeho obličej zrovna nepatří k věcem, které bych chtěl vidět po probuzení.
,,Řekni mi, už jsi měl někdy ve tváři jizvu po ostré hraně latinsko-českého slovníku?“ ptám se jízlivě. Bystrý student zemědělské fakulty se podrbá na hlavě a po chvíli odpovídá:
,,Ne.“
,, A chtěl bys mít?“
Radek neodpovídá, místo toho na mne upírá svůj zkoumavý pohled, jenž má určen převážně pro červenkou nakažená prasata, přemýšleje patrně o tom, zda jsem tak brutálního činu schopen. Zběsile kolem sebe šátrám, do ruky mi padne pouze propiska.
,, Tak to jó, pokračuj,“ vyklízí velký stratég Radek pole. Pero je vskutku silnější než meč…obzvláště ve chvíli, kdy se vám jej někdo pokouší vrazit do oka.
Tisknu si polštář zuřivě na uši. Po chvíli mohu konstatovat, že se to dá vydržet. Znovu usínám.
Vyrostla štíhlá jedlička
tam mezi modříny.
Zelená byla celičká
od jara do zimy.
Havránek se na mne pro můj zpěv dívá s největším pohrdáním, jakého je při své omezené mimice schopen, a odlétá. Poté do této doby pouze protivný zvuk povyšuje na hluk. Začínám chápat svůj obrovský omyl. Ukrajince na stavbě totiž obvykle začínají lehkým vrtačkovým piankem, aby o sobě dali řádně vědět a připravili tak dostatečné entrée pro zbíječku.
Vzdávám to, pouštím svá předsevzetí po vodě stejně jako venkovská děvčata věnečky v devatenáctém století u potoka či ve století dvacátém v přeneseném slova smyslu na zábavě. Vstávám, s očima ještě zamženýma, tápu po pokoji a zakopávám o tyto věci v následujícím pořadí: noční stolek, Radkova taška, Radek pokoušející se zachránit svou tašku, vlastní nohy a Petr, který se sice nesnažil nic zachraňovat, ale byl prostě ve špatný čas na špatném místě. Vcházím do koupelny. Víte, jsou chvíle, kdy si o sobě myslím, že jsem hezký, ale rána k nim rozhodně nepatří.
,,Copak se již nikdy nevyspím?!“ volám.
,,Never more,“ odpovídá mi havránek a ze sprchového koutu se vyklání jedlička a delikátně mi šeptá, že před příponami –ka, -ky zůstává ď, ť, ň většinou beze změny. Vzpomínáte, co jsem vám říkal o těch trvalých následcích? Všechna rána jsou v podstatě stejná, jen některá z nich jsou prostě taková…pohodová.

ZNEUŽITÁ LITERATURA:
B.Havránek, A. Jedlička: Stručná mluvnice česká
Magna Nigra Lupa: Ars Educandi
Reklamní leták na plenky, se kterými budete vždy v suchu

---