Levicová

Jsem na Písmáku přesně rok... Myslím, že jsem se registroval někdy okolo páté odpoledne. Další z těch kratších...

Za devatero horami a devatero luhy, tam, kde lišky dávají dobrou noc, tam, kam zabloudivší houbaři zavítají málokdy, tak přesně na tom místě milé děti a možná ještě o kousek dál, žil ve své rozkošné zemljance věčně zachmuřený kyjevský rodák Dmitrij Ivanovič Popelnikov. Carpe diem pro něj byla naprosto cizí slova - svůj den rozděloval mezi spánek a láhve Bráníku; když už byl nějakými nevysvětlitelnými příčinami donucen pracovat, činil tak nerad. Už si myslel, že jeho do značné míry stereotypní život nemůže nic změnit, ale změna, jak už to v pohádkách bývá, přišla nečekaně a naráz. Při listování denními periodiky totiž objevil inzerát : "Přijmu kouzelníka, Sněhurka" a okamžitě vycítil obrovskou příležitost. Vydal se na Slavíčkovu 172, tedy na adresu, kterou mají všechny Sněhurky zapsanou v občanském průkazu v kolonce trvalý pobyt. Výtahem vyjel až do osmého patra, kde už netrpělivě postávali Krakonoš s Trautumberkem a z nějakého nepochopitelného důvodu i Spejbl a Maxipes Fík. "Nemůže mě už nic překvapit," říkal si pro sebe Dmitrij Ivanovič, když z výtahu vykráčeli Marx s Engelsem a Gogol. Gogol si rychle uvědomil, že je tu jaksi navíc, a tak rychle naskočil zpátky do výtahu, uháněl dolů a křičel : "Tak tohle jsme v Petěrburgu za cara neměli!!!" Mezitím se stačil Marx pohádat s Engelsem o podstatě dialektického materialismu, Maxipes Fík vyčítal Spejblovi, že ho krmí jen kvartálně a do toho všeho, aby toho nebylo málo, byly slyšet Gogolovy úvahy o duši. Dmitrij Ivanovič déle nečekal a odešel domů. I když se to někomu může zdát podivné, zjistil spoustu zajímavých informací. Nyní už věděl, že Marx s Engelsem nebyli až tak velcí kamarádi, že Gogol uvažuje o duši jen ve zvláštních podmínkách, a že i v tom pohádkovém světě mívají čas od času pěkný zmatek.

---