Hvězda a strom

Kdysi dávno, když svět byl sotva stvořený a bouřlivý a teprve čekal na příchod lidí, se za svítání zrodil maličký keřík. Setřepal z lístků poslední kousky hlíny, rozhlédl se jediným bílým kvítkem kolem sebe a první věc, kterou uviděl, byla krásná bledá hvězda na obzoru, daleko od něj, jak se ztrácí v záři paprsků vycházejícího slunce. Keřík se na ni chvíli očarovaně díval a pak zavolal: "Počkej, prosím, neodcházej! Jsi moc krásná, zůstaň chvíli, budeme si povídat!" Ale hvězda byla opravdu příliš daleko, neslyšela ho a brzy docela zmizela.
Keřík zesmutněl, celé ráno proplakal kapkami rosy a slíbil si, že na hvězdičku bude vzpomínat tak dlouho, dokud neztratí poslední květ. Byl ještě opravdu příliš mladý, žil teprve svůj první den a nevěděl, že hvězdy se každou noc vracejí na oblohu.
Jaké bylo jeho překvapení a radost, když po dlouhém dni naplněném sněním a vyhříváním se na slunci (a to si keřík přiznat musel, opravdu se cítil velice přijemně) přišel večer a nadcházející noc odhalila na obzoru ospale pomrkávající hvězdu! Keřík se šťastně zachvěl ve večerním vánku a naplněný touhou milované hvězdičce vyjevit svou lásku začal zpívat dlouhou, pomalou, něžnou píseň, která zní v srdcích všech zamilovaných.
Nevíme, jestli ho hvězda slyšela nebo neslyšela. Zůstala na obloze, vždy ráno ukládána sluncem ke spánku a večer zase probouzena poutníkem noci, měsícem. Keřík jí každou noc zpíval tiché písně, každé ráno plakal nad její uhasínající krásou, celý den se těšil na západ slunce a skládal nové písně a každý večer netrpělivě popoháněl noc, aby si už pospíšila s příchodem a dovolila hvězdičce opět vzplanout.
Zpíval jí celé roky, už ho neděsily kruté zimy ani suchá léta, protože každý zamilovaný žije hlavně ze své lásky, a teď už silný, zdravý strom, každé léto obsypaný nádhernými bílými květy, věděl, že když nepoleví v odhodlání, jistojistě se s hvězdou setká - jinak to přece být nemůže. A měl pravdu.
V osudný den, jako každý večer, chtěl začít s novou písní, ale ohromeně se odmlčel. Hvězda se zdála být větší! Chvíli se na ni pozorně díval, ale nebylo pochyb. Určitě se blíží! Strom natáhl všechny větve vstříc blížícímu se světlu, natočil k němu všechny listy i květy a bez hnutí, bez jediného zachvění očekával její příchod. Hvězda se blížila, sílil strašlivý hukot a strom se otřásal pod nárazy rozráženého vzduchu, dokud nedopadla přímo vedle něj.

Všude kolem něho i v něm vybuchl oheň, ale strom nevnímal žár. Jásal radostí, že ho konečně hvězda vyslyšela a přišla k němu. V plamenech jí zpíval o své lásce, o tom, jak pro ni zahořel od prvního pohledu, zpíval a zpíval, až na místě, kde stával zamilovaný strom, zůstala ležet jen hromádka popela a pár uhlíků, které zapadly hluboko do bažiny.
Přešlo mnoho jar a zim, nad krajinou se přehnaly celé věky, ze země rostly a zase se bortily skály, ponurá bažina už dávno zmizela, a jednoho dne se objevili lidé. Začali lámat skály, stavět domy a obdělávat pole, prostě všechny ty věci, které lidé vždycky dělají. Jejich osada se rozrostla, potřebovali stále víc kamene a dostávali se pořád hlouběji a hlouběji.
Tu jeden kopáč narazil na tvrdý balvan, který mu zatarasil cestu dál. Zavolal ostatní, aby mu pomohli, společnými silami balvan rozbili a uvnitř nalezli několik malých, jasných kamínků. Vynesli je na slunce a žasli, protože kameny zářily něžným, bledým svitem a každý, kdo se na ně podíval, uslyšel v srdci krásnou, tichou píseň.
Od těch dob každý chlapec dává své dívce prsten s něžným kamínkem, aby slyšela v srdci jeho zamilovanou píseň, ať už jsou od sebe jakkoli daleko.