Do tmy za černým rozbřeskem V.

    Stala se jeho součástí.

    Neměla dost síly, aby se vzepřela a po nějaké době byla snad i ráda, že už o svém osudu nerozhoduje, že jí nedal jinou možnost.

    Na malou chvíli nechala své bezvládné tělo vláčet špínou jeho světa. 

    Na malou chvíli opustila vlastní já…

    Najednou byla sama.

    Sama na celém světě.

    Nikdo neviděl její bolest, když se zmítala v kaluži vlastní krve, ve smrtelné křeči pokaždé, než zmizel s rozbřeskem.

    Nikdo už jí nedokázal pomoci.

    Možná o to ani nestála.

    Možná kdesi uvnitř věděla, že i kdyby jí dal možnost odejít, zůstane.    

    Možná…

    Cítila jak z ní poslední zbytky života pomalu vyprchávají.

    Přicházel…

    Černé oči.

    Černé jako sám ďábel.

    Pach smrti,

    Bezcitný smích…

    V zoufalém gestu k němu vztáhla namodralé zkrvavené zápěstí.

    Prosebným pohledem se mu zadívala do očí, ale už nedoufala.

    Odevzdaně čekala, až jako už tolikrát předtím vydechne naposled.

    Věděla však, že tentokrát už ji nikdo neprobudí.

    Slepá láska jakoby se v okamžiku změnila ve slepou nenávist.

    Zdálo se, že se baví její bezmocí.

    Nenechal ji jít i když pro něj už nic neznamenala.

    Hlavou jí bleskla vzpomínka na jeho úsměv, na to, jak ji držel za ruku…

    Vzpomínka jak se kdysi tolik bránila vědomí, že je to všechno jen fraška.

    Nikdy se nedozvěděla co se za tím vším skrývalo a nikdy se to ani nedozví, ale najednou si uvědomila, že ji už to vlastně nezajímá.

    V tu chvíli si byla jistá, že by ho dokázala zabít…

    Ucítila jeho dotek ve své dlani.

    Pak… rány?

    Nebo pohlazení?

    Už to nedokázala rozlišit.

    „Nená…vidím… tě…“ stihla ještě vykřiknout.

    Než její srdce přestalo bít, všimla si, že se v jeho zelených očích zaleskly… slzy?