Zrcadlo

     Nebylo to tak zlé. Chyběl už jen kousek. Doplazila se k zrcadlu a těžce oddechovala.

Opustila jí všechna síla. Ne. Nemohla se podívat. Ještě ne. Bála se. Tak moc se bála té,

co se na ní bude dívat . . .

     Bylo jí mdlo. Žaludek sevřený prázdem. Vydechla a otevřela oči.

     Věděla to. To přece není možný, takhle to nemůže být. Vždyť se tak snaží. Tak proč?

     Slepá agonie. Zaryla nehty do kůže. Bolest, cítila tupou bolest a na předloktí se objevily

dva krvavé pramínky.

     Nepotřebuje ho. Nesnáší ho ... je odporné a těžké. Její vlastní tělesná schránka jí byla

cizí a nepřijatelná. Chtělo se jí zvracet. Byla tak zhnusená. Vlastním tělem i sebou.

Nedokáže to. Nikdy to nedokáže. Proč musí být tak děsně nemožná a tlustá ...

    Otupěle se kolíbala ze strany na stranu a plakala. Dolehla na ni ospalá malátnost.

Zavřela oči. Už nedokázala zachytit jedinou myšlenku. Slyšela hlasy, ale slova nedokázala

vnímat. Duše vylétla někam vzhůru a tělo nechala na zemi. Bylo jí krásně ...

     Taková by chtěla být. Lehká a krásná. A pak už dokáže všechno na světě ...

                                                                       * * *

    Něco jí vyrušilo. Byla jí zima a ze zrcadla se na ni mračila cizí holka ...

    Podařilo se jí vstát a dojít k posteli. Ztěžka na ni dopadla.

    Zítra to zkusí jinak. Už ne celé dva plátky chleba. Musí jí stačit jen jeden. Ona to dokáže.

    Ten boj prostě vyhraje.