Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seHana Fousková: Troud & schíza
Autor
Evička
Přiblížení (po avízu drfausta o přednášce) liberecké básnířky a malířky HANY FOUSKOVÉ, "prokleté básnířky" (osudem i poetikou), a její sbírky Troud. Úryvek z prózy Schizofrenička: Blíží se půlnoc a já jsem hluboce šťastná, takovéhle štěstí hladí bolest po vlasech. Tuhle směs štěstí, smutku a samoty mám nejraději. Pak znám ještě jednu formu štěstí - závrať, radost z léta, pohlazení křídel v zoufalství, racci nad jezem. Když jsem potkala Leoše, uprostřed smutku kvůli němu... Nejčernější tma a zoufalství, jdete po mostě a najednou pohlédnete na řeku, uvidíte nad ní pár racků a je vám, jako byste se nad tou vodou vznášeli sami. Jak je to dávno, co se mi přestaly zdát sny o létání ... A pak je třetí forma štěstí, kterou jsem zažila jen dvakrát v životě: čirá blaženost. Deset měsíců se svým synem Michalem, který mi zemřel na roce vdechnutím zvratků, večer jsem ho dala spát živého a ráno jsem ho našla mrtvého, a deset měsíců se svým psem Ronym, kterého mi otrávili, zemřel mi před očima během pěti minut. A čtvrtá forma štěstí je láska. Jako teď mám pocit štěstí dotýkajícího se bolesti, je láska bolest vystřelující až do štěstí. To jsem poznala s Leošem. Leoš se oběsil přesně ve chvíli, kdy u mě nezávisle na něm začalo něco, co mělo z mých třeba takzvaných nemocí tohoto druhu nejblíže k šílenství, to bylo asi před deseti lety. Dávno již neměřím čas. Teď je mi čtyřicet šest let.
Můj život je jen prázdný škleb
na jevišti času
kdysi jsem se rvala vzhůru
dravými bystřinami
a rvala kameny
z jejich sladkých útrob
a nechávala je jako milníky na cestě
Teď už jsou všichni mrtvi
často se k nim brodím
kalnou špinavou řekou
minula
a snažím se je pohladit
ale ruka se mi vždycky zkroutí
o drsný povrch času
bystřiny vyschly
tápu teď po uzoučké římse
života
s rukama rozpřaženýma jak
s opelichanými křídly
úzkostlivě udržuji rovnováhu
světa
nalevo propast
napravo bol
a nevím kam dojdu
k obzoru?
do moře?
kde jsou?
------------------------------
...
Mein Leben ist nur eine Fratze
auf der Bühne der Zeit
einst raufte ich mich hinauf
durch Wildbächer
und raufte Steine
aus ihren süßen Eidgeweiden
und ließ sie wie Meilensteine
auf dem Wege
Jetzt sind schon alle tot
oft watete ich zu ihnen
durch den schmutzigen Fluss
der Vergangenheit
und strebe sie zu streicheln
aber meine Hand verenkte sich immer
von der rauen Oberfläche der Zeit
die wilden Bächer verdorrten
ich tapse jetzt auf dem schmalen Gesims
des Lebens
mit den Händen gespannten
wie mit den abgehaarten Flügeln
ängstlich behalte ich das Gleichgewicht
der Welt
links die Schlucht
rechts das Leid
zum Horizont?
ins Meer?
wo sind sie?