Večeře u Brdáňů

Jsou věci mezi nebem a zemí, které můžeme těžko pochopit, natož o nich podat úplnou zprávu. Byl těžký, ponurý podzim roku devatenáctistéhodvacátéhoprvního, velmi sychravý. V chalupě ostřemžského sedláka Brdáně, který bydlel společně se svou ženou, třemi dětmi, čeledí, čítající dva tovaryše a tři děvečky, tou chátrou nezvedenou, jak sám někdy s obočím zdvihnutým říkával, zvířectvem a těžkým údělem zeměpěstce na samotě v hornomodramském podhůří, se schylovalo k večeři. Brdáň, muž velmi pevné tělesné konstituce, zocelené dlouhodobým pobytem v přírodě, rysů ostře řezaných, tváří strništěm zarostlých, neb holiti se třeba je toliko o nedělích a jarmarcích, seděl nehnutě na svém místě na lavici, mlčky, přímo v čele těžkého dubového stolu. Jeho roztomilá žena Adléta, povaha to mírná a sdílná, ještě rychle hotovila jíšku, by polévku zelnou bramborem nastavovanou dohustila, jak on, Brdáň, nemluva starý, to má rád. Ku tabuli se postupně, s obezřetností, ale i prostořekostí sobě vlastní, pomalu scházela čeleď, těžkou prací znavená, též haranti celodením povykem uondaní. Brdáň vše pozoroval neomylným pohledem pána domu, bez hnutí brvy, celou místnost pod kontrolou přesného, na horských pláních vycvičeného, periferního vidění. Venku zima, tma hustá, nov. Krajinu osvěcovalo nic než hvězdy. Vtom se však přihodilo, co by nikdo nečekal. Pes zavyl, v maštali koně zaržály, ovce se vlnou k sobě přitiskly, z hor se ozvalo hromové dunění a Adlétě se srazila jíška. Ta jíška, na kterou se Brdáň celý úmorný den tolik těšil, a za kterou Adlétu za svou choť před Bohem i zákonem pojal. Vsichni stichli. Ticho jako pěna. Jen na plotně si v hrnci klokotala zelná polévka nastavovaná bramborem. "Ženo", promluvil konečně Brdáň hlasem silným, "na stuol sem daj. Zkusime to řiďoule." Tak, jak si všichni tenkrát oddechli, si ještě neoddechl nikdo z Vás. Nechme klidně Brdáňovic jejich štěstí. A klidně na ně zapomeňme. A jíšku, jíšku kupujme v prášku, radši někde v hypersupermegamarketu, a vůbec, vždyť i ta polévka se dá dělat ze sáčku, pokud možno instantní, inu, milé děti, pokrok je pokrok. Jsou věci mezi nebem a zemí, které můžeme těžko pochopit, natož o nich podat úplnou zprávu.

---