Ve jménu budoucnosti

Tohle je taky bez komentáře.

Seděli na lavičce a dívali se na řeku, která si bublala tichou nocí. Držel ji kolem ramen a ona mu položila hlavu na rameno. "Budu muset jít." Řekla potichu. "Nebo mě bude hledat. Je pozdě a určitě už se vrátil z práce. Víš, pořád jenom pracuje. Pořád jsem sama. Bloudím po tom velkym domě a není tam nic, čím bych se mohla bavit. Ani psa nechce. Nemá rád zvířata, víš? To nechápu. Ale jinak - jinak je celkem dobrej. Je na mě hodnej. Až je mi ho skoro líto." Nechápavě se na ni podíval. "No počkej - jak líto? Dyť ho přece nemiluješ." Zapálila si cigaretu. "No jo, dyť víš, že miluju tebe. Ale stejně se mi to zdá trochu nefér. Dyť on mně nic hroznýho neudělal, aby ... on si to nezaslouží." Zatvářil se naštvaně a zvýšil hlas. "Jenom si vzpomeň, jak´s dycky takový lidi nesnášela. Kravaťáci. A nakonec - tys to vymyslela. Já sem ti říkal, že mám peněz dost, abych nás oba uživil. Ale ty ne. To ti bylo málo." Provinile sklopila hlavu a promluvila ke svým teniskám. "Já vím. Asi jsme špatní. Já jenom, že nechci být vdova ve dvaceti." Políbil ji na tvář. Zasmál se. "Ty si za to můžeš. Ty sis ho vzala pro peníze. Mohla jsi mít u mě všechno. Sice bys neměla vilu, ani ty nádherný šaty a drahý šminky, ale já tě mám rád. No ale - dobře sis to vymyslela. Teď se budem mít dobře." Po tváři jí tekla slza. "A ty to fakt uděláš?" Zeptala se a utřela si nos do rukávu. Podíval se na řeku. "Jo. Fakt to udělám." Podívala se do jeho mladých očí, ve kterých bylo odhodlání a láska. Políbila ho a odešla do přepychové vily, kde stráví poslední noc. V luxusní restauraci popíjeli víno. Dívala se na něho a přemýšlela. Mluvil o svojí práci. Bylo mu čtyřicetpět, měl pleš a kalný šedý oči. Vzala si ho pro peníze, aby se s Gasem mohli odstěhovat někam hodně daleko. Daleko od všech lidí, někam kde je teplo a kde spolu budou vklidu žít. Bylo to možná naivní, ale pěkný. Snad to za to stojí. Nenáviděla jeho práci, jeho peníze, který ji měly zaručit spokojený život a možná že nenáviděla jeho samotnýho. Nechtěla si to však připouštět. Půl roku s ním žila a ve jménu budoucnosti a lásky to musela vydržet. Dneska to skončí. Pokračoval ve svém monologu. Už ji to unavovalo. Chtěla, aby bylo po všem. "... a představ si, že nakonec se ty dokumenty našly. Myslíš, že se mi někdo omluvil? Ani náhodou. Nevím, co ci myslí, že sou. Nesahají mi ani po kotníky." Zívla. "Neunavuje tě to?" Usmála se. "Ne, to ne. A jak to bylo dál?" Chvíli byl zmatený. "No - co dál. To už je všechno." Nervózně se pousmála. "Aha. Tak si můžem objednat jídlo, ne?" Usmál se taky. "Jasně. Tak si dej co chceš. Já si dám to, co obvykle." Nenáviděla jeho bifteky. Vybrala si zeleninový salát, i když vůbec neměla na nic chuť. Nechtěla ale vzbudit žádný podezření. Zatím nic netušil. Když dojedli, objednal další víno. Začala být neklidná. Podívala se na hodinky. "Měli bysme už jít. Není mi dobře. Chtěla bych se vyspat." Starostlivě se na ni podíval. "Není ti něco? Mohl bych zavolat doktora." Povzdechla si. Dojemná péče. "Ne, nic mi není. Pudem?" Zaplatil účet a odešli. Šli temnou ulicí. Klapot dámských střevíčků a luxusních botek. Držel ji kolem pasu. Byl jí odporný a její odpor se zvětšoval s každým krokem, kterým se blížila ke svobodě. Když vešli do temné uličky, stoupla si ke zdi a přitáhla si ho k sobě. Začal ji líbat na krku. Ze tmy za jeho zády se vynořila postava s basebalovou pálkou. Byl to Gas. Oddychla si. Tak přece přišel. Následovala rána, potom druhá, třetí ... Bylo jich hodně než tělo zůstalo ležet bez hnutí na zemi. Nebyly slyšet výkřiky, svoji úlohu sehrál moment překvapení. Stáli na nádraží, když začalo pršet. Čekali na noční vlak, který je odveze někam hodně daleko. Objímal ji a ona plakala štěstím.

---