Ty Syčáci: Nesmysl s myšlenkou

Některé hudební skupiny jsou jako tvarůžky. Buď je doslova „žerete“, nebo je nemůžete ani cítit. Výsostně alternativní banda Ty Syčáci z Brna je jednou z nich. Milujete je, anebo je nemůžete vystát, ale nic mezi tím, ledaže byste je snad neznali. S tušením nezapomenutelného večera jsem se vydal na jejich koncert do olomouckého Divadla hudby.

   Byl jsem připraven. Jednak svědomitě naposlouchanými cédečky a především už dřívějším setkáním s tímto fenoménem. Byl jsem jím oblažen na folkovém festivalu Zahrada 2004 a hluboce se mi zarylo do paměti. Nezávislý pozorovatel tam mohl spatřit překrásnou scénu: na pódiu Ty Syčáky, pod ním nějakých třicet křepčících fanoušků a pak po celém amfiteátru dobrých pět tisíc (!) vyjevených očí patřících ortodoxním trampům, bluegrasserům, keltařům a vůbec všech těch, kdo přijeli na SVOJI ZAHRADU a vůbec nechápali, co se to dole na pódiu odehrává...

   Publikum se podrželo nepochopitelného zvyku; má-li koncert začínat v sedm, velí bonton přijít nejdříve v 19.05. Ale okolo čtvrt na osm se přece jen sešlo slušné množství dychtivých příznivců a koncert mohl začít.

   První i každé další setkání se zpěvákem Syčáků Petrem Vášou je vždy zážitek. Petr Váša je zčásti velké dítě, zčásti šílenec, z části ďábel a především bůh nesmyslu. Ano, hudba Těch Syčáků je založena především na nesmyslu – tedy jejich texty – a ten v jejich ústech nabývá neuvěřitelného kouzla. Někdy by se za jeho libozvuk nemusel stydět ani Mácha: „...V hlubokých kopulích plují a kopulují!!!...“ Jindy není nonsensus svázán formou a poletuje po všech koutech pitoreskní Vášovy fantazie: „Pozor na hlavu, Červenáčku, bude z tebe chalupář, trabant, debil, komunistická učitelka, podplukovník!“ Nesmysl si podává ruce s vtipem a ten zas s myšlenkou. Nesmysl s myšlenkou, to je ta nejokleštěnější definice syčácké hudby. Stěžejní texty vhodně doplňuje hudba, v rukou jednoho ze Syčáků bublá basová kytara, další donutí kytaru kvílet kdesi ve výškách, aby vzápětí vystřihl skočný rytmus, při kterém si podupává valná část nohou přítomného obecenstva.

   A tomu všemu dominuje démon Váša, neposedný a uchvacující. Tento „zakladatel fyzického básnictví“ (nedávno vydavší svou básnickou sbírku „Návrat plavce Jindřicha) do sebe klepe, pleská, plácá, tluče, to vše před mikrofonem; se svou rozložitou postavou čarovně předvádí indickou tanečnici, svou obrovitou čupřinu stylizuje do atomového hřibu, dělá vše, co byste od „normálního člověka“ nikdy nečekali a provádí to s šibalskou důstojností a mefistofelským úsměvem. Dělat to kdokoli jiný, prohlásíte ho za blázna – Petr Váša si vás však podmaní.

   Celou tu hodinu jsem seděl, pobaven, okouzlen tím prostředím, kde se stírají všechny hranice „normálního chování“. Ta hodina utekla velice rychle a pak už jsem bohužel musel jít – ještě dnes mě mrzí, že jsem nemohl zůstat do konce, ale jinak to nešlo. Prodral jsem se řadou spolufanoušků. Vycházel jsem ze sálu a za zády mi zněla legendární píseň alternativy „z Brnečka“ : „Kdybych byl tátou Lišákem, zavolal bych ti věšákem...“

   Abych utěšil zármutek, že už víc nestihnu, prohodil jsem po cestě k šatnáři: „Už asi budou končit...“ Odpověděl mi pobaveně: „No, já nevím. Minule hráli dvě a půl hodiny.“