Hudba a emoce

Hudba provází člověka odnepaměti („Hudba je starší než lidská řeč.“ Charles Robert Darwin). Rytmická hudba – ať už sborově zpívaná, poslouchaná nebo třeba bubnovaná – jako prostředek navození změněného stavu vědomí, vytržení z reality, povznesení nad všední životaběh, prožití pocitu sounáležitosti se skupinou je nedílnou součástí šamanských rituálů předliterárních společností, obřadů nejrůznějších náboženství či – nověji – technoparty.

Hudba a tanec se pojí s obřady, slavnostmi a příjemnými okamžiky, pomáhá navodit příjemnou atmosféru, dobrou náladu, veselí. Zpívá se na svatbě, v hospodě, u táboráku i v autobuse cestou na prázdniny, slavnostní chvíle věnčíme fanfárami nebo jemně podbarvujeme nevtíravým hudebním pozadím („Hudba je klíč k ženskému srdci.“ Johann Gottfried Seume).

Známá je spojitost hudby s emoční pamětí. Stejně jako s čichovými vjemy si člověk s konkrétní hudební skladbou snadno asociuje vzpomínku na určitý výrazněji emočně zabarvený okamžik, která se mu s každým poslechem znovu automaticky vrací, a tak získává hudební dílo navíc kolikrát zprvu nečekané individuální významy. Vždyť i státní hymna tak ke svému symbolickému vyjádření země a ztělesnění vlasteneckých citů navíc může emigrantovi evokovat dojemnou vzpomínkou na dětství idylicky prožité v rodné vlasti, zatímco oddanému sportovnímu fanouškovi připomene momenty zcela jiné, avšak rovněž emocemi nabité – okamžiky vyhlášení vítězů Olympijských klání.

Hudba má na emoční stav člověka bezpochyby vliv, a to včetně biologické stránky emocí. Rychlá a rytmická hudba nám pomůže ráno vstát a probudit se do bdělosti nebo se  při ní v pátek večer – ať už zvolíme diskotéku nebo hodinu aerobiku – můžeme „odvázat“, tedy vyřádit a odreagovat od týdenní nehybnosti a stereotypní nudy („Music washes away from the soul the dust of everyday life.“ Ned Rorem, American composer), což by vysvětlovalo oblíbenost „poněkud divočejších“ rychlých a agresivních hudebních směrů u školní mládeže. Pomalejší a klidnější klasická či relaxační a meditační hudba (často využívající zvuky přírody – déšť, vodopády, džungle, cvrčci, zvuky velryb, ptačí zpěv – a nejrůznější prvky z více či méně exotických kultur a náboženství – křesťanské chorály, sanskrtské mantry, šamanský vícehlasý alikvotní zpěv, zvuk sitáru, tibetských mís či indiánské Panovy flétny, inspirace etnickou hudbou afrických domorodců či orientální hudbou k břišním tancům…) nás naopak zklidní a naladí k relaxaci, spánku či meditaci („Hudba uvolňuje ducha a okřídluje myšlenky.“ Friedrich Nietzsche). Veselá a svižná hudba nás může rozveselit, smutná hudba poskytuje prostor k „prožití si“ – procítění a společensky přijatelné vyjádření smutku („Hudba je nejlepší umění. Zahání smutek.“ Martin Luther) a hudba vůbec může být prostředkem neverbálního vyjadřování pro lidi, kteří mají s tím verbálním potíže. Není divu, že myšlenka muzikoterapie je známá již od dob nejstarších civilizací („Každá nemoc je hudební problém, každé léčení je hudební řešení.“ Novalis) a dodnes živá. Příslušníci přírodních národů věřili, že šaman může z těla vymítat zlé duchy – původce zla a nemocí – prostřednictvím spojení rytmu, zpěvu a tance, tedy hudby, kterou produkuje. Otázkami vlivu hudby na lidský organismus se zabývali obyvatelé starověké Číny, Izraele, Egypta i Řecka („Hudba je lékem na trápení duše.“ Quintus Flaccus Horatius, „Hudba velmi prospívá zdraví, když ji náležitě užíváme.“ Pýthagorás ze Samu). A jedná se o prostředek dodnes oblíbený a velmi přirozený, neboť každý člověk důvěrně zná rytmus nejen z cyklických dějů přírody, ale i z pochodů vlastního těla – a už v prenatálním období těla matčina – jako je dech, tep či klidná pravidelná chůze. A ukolébavky či různé lidové popěvky slýchají děti odmala, vnímají hudbu v celistvosti i s jejím citovým nábojem dříve, než kterýkoliv jiný druh umění, dříve, než rozumí jazyku – nebo alespoň jeho sémantickému obsahu – a prozodická stránka řeči vlastně není nic jiného, než její melodie, její hudba.

S autorstvím i interpretací hudebních skladeb je myšlenka vložených emocí a smyslu, něčeho hlubšího a lidského skrytého za formální dokonalostí či virtuózním provedením – které by jinak mohlo být strojově chladné – („The language of tones belongs to all mankind, and melody is the absolute language in which the musician speaks to every heart.“ Richard Wagner, „Hudba není obrazem zjevu, nýbrž podává srdce věcí, nejvnitřnější jádro.“ William Shakespeare), rovněž úzce spjatá, při hodnocení zhusta používáme pojmy jako upřímnost („Hudba napsaná neupřímně je neživotná.“ Sergej Sergejevič Prokofjev), emotivnost, dát do toho prožitek, živočišnost, vášeň, zpívat s emocemi, od srdíčka, z lásky, procítit to, vědět, o čem to je… což se hodnotí velmi kladně – na rozdíl od neupřímnosti, chladnosti, vykalkulovanosti, vyumělkovanosti, nepřirozenosti, afektovanosti, podbízivosti, citové prázdnotě a plochosti…

Až překvapivě velké množství lidí se hudbě věnuje amatérsky ve svém volném čase, zpívá ve sboru (nebo si aspoň zpívá ve sprše), zakládá kapely nebo alespoň hudbu poslouchá, sleduje hudební produkci v rádiu, chodí do divadla na muzikály. Mnozí tvrdí, že si svůj život bez hudby nedovedou představit.

Jaký má pro ně hudba, tak úzce spjatá s člověkem napříč celou jeho historií, smysl? („Hudba je v podstatě stejně zbytečná jako lidský život.“ George Santayana.)

Přes mezikulturní odlišnosti je nám význam, nálada, emoční zabarvení hudby srozumitelnější než verbální cizojazyčné sdělení („Hudba je univerzální řeč lidstva.“ Henry Wadsworth Longfellow). Hudba tedy hraje roli jakéhosi esperanta, univerzálního – interindividuálně i internacionálně srozumitelného – nosiče emocí („Hudba je těsnopis emocí. Emoce, které lze popsat tak nesnadno, jsou přímo sdělovány člověku v hudbě a v tom je její síla a význam.“ Lev Nikolajevič Tolstoj, „Kdo chce pochopit hudbu, nepotřebuje ani tak sluch, jako srdce“ Jiří Mahen). Možná je lepším emočním médiem než ostatní druhy umění. Možná je lepším emočním médiem než jazyk („Hudba je sladká, líbezná mluva, každému srdci srozumitelná. Pro city, pro něž by v žádné řeči slov se nenašlo, ona má výraz, v ní každý najde ohlasu.“ Božena Němcová). Možná je lepším emočním médiem než cokoli jiného („After silence, that which comes nearest to expressing the inexpressible, is music.“ Aldous Huxley). Snad právě to je její pravé a hlavní poslání.