animovaný film

ANIMOVANÝ FILM

Jmenoval se Chavier nebo jinak, jako muž, který sázel stromy, protože teď byl sám a nebyl s ním nikdo, kým by se pojmenoval nebo podle něho změnil svoji barvu hlasu. Chodil v uličkách malého městečka na úpatí hor v Peru nebo ve Španělsku nebo v Itálii, protože teď byl sám a to znamená daleko, a vnímal jenom sebe samu – tichého, kráčejícího s rukama v kapsách, jako namalovaného, v těch úzkých uličkách s malými domky – asi z pískovce, jejichž okenice, když se zavřely, sedřely vždycky kus zdi z protějšího obydlí, tak byly ty uličky úzké nebo tak byly ty okenice veliké. Nepřemýšlel nad tím, protože když přemýšlel, jeho mozek dostával křeče, jak se Christian ve svých nefunkčních teoriích dostával až pryč ze zorného pole, z celuloidu téhle povídky, zapomněl se oběma nohama uprostřed mořského přílivu, samá sůl a písek, a takovou ty nohy měly křeč z dlouhé chůze a z ledové vody, skoro jako ten mozek. Nerozuměl moc věcem a něco chápal jenom proto, že nad tím ještě nepřemýšlel. Naposled přišel na to, že přemýšlením nejspíš k ničemu nedojde a jediná funkční věc na světě je paměť, protože je tak krátkodobá. A teď byl sám. A pohyboval se jako tahy tužky, protože se mu ta představa líbila, koukal, vlasy mu cuchaly rozkreslené čáry písku a hrál do toho z oken půl metru nad ním Štěpán Rak, v tomhle filmu bylo ale stejně nejvíc slyšet ticho. Ticho a rorýsi. Bloudili v anténách jako tryskáče. Antény trčely do vzduchu a jako by se styděly za tu nepatřičnou výšku a strohost a osamělost, skoro jako Chloé. Ze střech bylo vidět, že město je mnohem menší, než jak se z hloubky a šera uliček zdá. Pak byl vidět jen písek, hory. Andy nebo...
Zastavil se na malém dvorku se stolečkem a dvěma židlemi. Vypadalo to jako místní kavárna. Z domku před stolečkem vyšla dívka a on řekl „Miluji tě,“ a přitom přemýšlel o novém jménu.
Dívka byla velmi krásná. Měla krásné nohy, krásné ruce a krásné oči. Odpověděla mu s roztomilým akcentem a Štěpán Rak hrábl do strun a slunce si v dalším pokusu zbavit se nudy a zmatenosti sedřelo kůži a odkrvácelo z oblohy pryč.
Druhý den ráno sešlapal pískové schody vedoucí pryč z dívčina pokoje a utekl nahoru do hor.
Město pod ním se dálkou sečmáralo dohromady a dívka se probudila vedle duté skořápky, jako po nějakém hmyzu, a plakala. Utekl, protože se spletl asi. Vybral si špatnou osobnost, to přemýšlel o sobě, vzal si špatné jméno. Běhal vánicí a odhazoval svoje hmyzí skořápky, protože se zlobil - Chloé, Christian, Marcus, Průša.
Došel k jednomu chrámu. Okolo něj bylo městečko a na střechách jeho domů nebyly antény. Na náměstí potkal Zachariáše Glasse. Měl vyholenou hlavu a mnišský hábit a usmival se, protože nejspíš všecho věděl, dokonce i možná, kdo je a koho má rád a co od toho všeho vlastně čeká. Jeho mozek nebyl přebytek lýtkového svalu, jako to bylo u Chuana, a asi nedostával křeče. Chuan se nadechl a začal se Zachariáše vyptávat. Protože on byl v celém filmu nejchytřejší, zeptal se ho na svět a na lidi a potom i na všechno ostatní. Koukali dolu z hor a oba se shodli, že je to záběr jako z Baraky, to byl Zachariášův oblíbený film - viděli Mongolsko, Ysyk Kul, atd. Zachariáš Zooey Glass Chalebovi nakonec odpověděl, ať se uklidní.
On odešel a chodil dalšími písečnými městy, protože se mu líbila, a zkoušel přemýšlet. Když mu došlo, že Zachariáš Glass měl pravdu a že ho za to nejspíš má rád, sežral se zaživa ze strachu, že ho rád nemá. A tak to bylo.

---