Konec

Konec. Nečekal jsem, že se toho dožiju. Ale to asi nikdo. Koneckonců, kdo by to byl ještě včera řekl? Jak bych asi zareagoval, kdyby mi před týdnem někdo sdělil: „Hele, za týden bude konec světa, tak si zařiď co potřebuješ a sbal si kufry, protože pojedeš rovnou do pekla.“ Asi bych se mu vysmál a udělal z něj náboženského fanatika. Je to ironie. Já, zapřísáhlý ateista, čekám v nekonečné frontě na boží soud. A ta fronta je opravdu nekonečná. Začínám mít vážné obavy, že mi dojdou cigarety dřív, než se dostanu na řadu. Rozhlédnu se okolo sebe, abych našel někoho, koho bych mohl později o nějaké obrat. Přede mnou stojí jakási starší matróna, za mnou potom výstředně oblečený mladík. No, u matróny mi zřejmě pšenka nepokvete, zato u mladíka bych mohl mít úspěch. Právě v tom okamžiku mi ale dotyčný mládenec poklepal na rameno: „Hele, prosim tě, neměl bys cígo?“ A karta se obrací. Nezbývá mi než mu vyhovět a obětovat z poslední krabičky jednu Startku. „Áááá, stará dobrá stařena. Díky moc,“ poděkoval zdvořile mladík a zapálil si. „Tak jak to vidíš u starouše? Dostaneš svatozář nebo vidlema do prdele?“ zahájil mladík konverzaci, zřejmě z vděčnosti, nebo možná z nudy. No co, aspoň zabiju trochu času. „Viděl bych to spíš na ty vidle. Nevedl jsem zrovna život plný pokání.“ „No podle těch letáků, co rozdávaj, by to mělo být jedno. Prej stačí, když jsi vedl smysluplnej život a nedělal moc smrtelnejch hříchů. Ale mně je to stejně jedno. Já jsem ten antikrist a každýmu andělovi bude ukradený, kolik smrtelnejch hříchů jsem napáchal. Uviděj číro a už jedu, šup rovnou do třetího, možná čtvrtýho kruhu.“ „No počkej, vždyť by měli dělat nějaké ty průzkumy tvého podvědomí a takové věci, ne? „Ale prd. Jsou to normální byrokrati, a ti se jak známo rádi vyhnou jakýkoliv povinnosti. Kouknou a viděj. Nijak se neobtěžujou s nějakou telepatií, koneckonců, oni už svatozář mají a takový jako já jsou přece, jak známo, ten nejhorší póvl, ne?“ „No a proč se teda nepřevlíkneš?“ „Zní to logicky, co? Ale mně zase příjde logický stát si za názorem, kterej tímhle vyjadřuju, za každou cenu. Kdybych si teď vzal kvádro a oholil hlavu, všechno, co jsem před tím napsal a řekl, by ztratilo smysl.“ Dívám se na mládence s novým respektem. Trochu dětinský přístup, ale vyžaduje hodně odvahy.

   Znovu se rozhostilo ticho, každý měl zřejmě svoji látku k přemýšlení. Po chvíli se ke mně obrátila stará dáma, stojící přede mnou: „Chudák ten chlapec za vámi.“ Udiveně jsem za na ni podíval. „A proč?“ zeptal jsem. „Očividně neví, co ho čeká. Ale může si za to sám. Takoví chuligáni si ani nic jiného naslouží. Bůh ví, co všechno napáchal. A určitě fetuje.“ „A proč si myslíte, že jste na tom lépe než on?“ zeptal jsem se. „No to je přece jasné. Žiju poctivý život, nikoho nepobuřuju, denně se modlím a chodím do kostela.“ „A to je všechno?“ „Co byste chtěl víc?“ udiveně se zeptala. „Ale nic.“ Dáma se znechuceně odvrátila. Zamyslel jsem se nad rozdílem mezi ní a mladíkem. Zatímco mládenec měl názor a nějak ho vyjadřoval, byť lehce dětinským způsobem, dáma neměla nic. Nic neměnila, žila smířená se světem v jeho zkaženosti. Myslela si, že každotýdenní návštěvou kostela přispívá k tomu, aby byl svět lepší. Přitom to však dělala jenom proto, že si myslela, že se to dělat má. Nepřemýšlela. Mladík se zamyslel a přišel na to, že mu současný stav věcí nevyhovuje. Přišel na to, že ho baví dělat si legraci z lidí, kteří mu připadali všichni stejní, všichni stejně směšní. A právě takoví lidé mají nejlepší nápady. Protože kdyby se všichni přizpůsobili, nikdy by nedošlo ke změně, k revoluci, která je občas potřebná. Nedivím se, že dáma cítila zášť vůči mladíkovi. Vycítila totiž, že mládenec se jí vysmívá, stejně jako se vysmívá každému, kdo ho nechápe. A nikdo nemá rád, když se mu někdo směje.

   Fronta se pomalu, ale jistě pohybovala. Asi po hodině a půl se dostala na řadu ona poctivá dáma a přikročila k průhledné přepážce. Mohl jsem pozorovat její udivený výraz, když jí anděl za přepážkou dal do ruky červenou kartičku s číslem a poslal ji levými, černými dveřmi. Nato začala dělat povyk, až ji museli dveřmi prostrčit dva mohutní muži v černých oblecích. Ve vlasech se jim jasně rýsovaly dva malé, červené růžky. No, chodit jednou týdně do kostela zjevně nestačí. A teď jsem na řadě já. Otočil jsem se a pozdravil mládence. Zajímalo by mě, jak dopadne on. Ale to už se asi nedozvím.