Jiří Urban

Lampy nesvítily moc jasně, foukal studený vítr. Na druhé straně země bylo poledne. Jirka vešel do ulice, ve které se odehrála už alespoň polovina jeho života a něco se v něm houpalo. Někde uvnitř jeho těla plavaly předměty, co chtěly ven a ho to bolelo. Zakolísal a zastavil pád. Zapřel se o třpytivě bílou omítku jednoho z rohových domů...

Tyršova ulice byla dlouhá a špinavá jako on. Od četných pádů ji měl totiž na kolenou a na dlaních i za nehty, jak se chtěl rozběhnout a zbrousil jimi v pádu chodník. Dům jeho rodičů a jeho postel od rodičů byla až na opačném konci a jeho neměl kdo podpírat. Ta jeho byla daleko, a tak neměl ani s kým tancovat. Jinak by se neožral. Každý chlup a krok mezi nohama jej svědil a potřeboval močit.

Reflexivně si zakryl hlavu lokty při vzpomínce na tu neuchopitelnou hmotu objemné tíhy prsou nějaké náhodné holky. Nechala jej, aby ji přehnul přes koleno a ač byla milá, tak něco v jeho břiše při té vzpomínce zakřičelo banzai, vylétlo to a mazlavými tlapkami se to pokusilo zachytit jeho zubů, aby to konečně skončilo pod ním na chodníku a na botách mezi tkaničkami. Hekl, nadechl se a zopakoval si to. Na chodníku pod sebou viděl grapefruit a ne neobvykle obvinil ze svých potíží první věc, která mu přišla pod ruku. Přesvědčil se, že je mu špatně z grapefruitu, cítil ho v krku a na dásních, ale bylo to chlastem. Grepy byly jenom dekorace na skleničkách. Neměl to míchat. Neměl pít tequilu a neměl ji zajídat citrónem a pak i grepem. Ovoce se nemíchá. Díval se na ty trhance z toho velikého hořkého plodu pod sebou na chodníku a myslel na ňadra té šestnáctileté holky. Byla nádherně přítomná, bez budoucnosti, a tak se ožral, aby byl chvilku jako ona. Našeptávala mu to. Měla v očích a ve vlasech jeho touhu. Měla v uších jeho jazyk. Bylo mu jednadvacet, mohl se vedle ní cítit jako stařec, ale ona dokázala vzít jeho vyžilou upracovanou tvář do dlaní, máčet ji v kořalce a nutit ho, aby se radoval ze života. Naučila ho přejícnosti. Když on už byl starej a vyžilej, tak se měl těšit alespoň z jejího mládí. Z jejího mladého těla. Chtěla, aby ji svlékal a on si nepamatoval, co dělal. Pokusil se o potácivý krok k další „nepoblité“ dlaždici a následně o další krok. Chodník mu přišel jako žebřík. Jako skládanka.

Soused na něj přes moskytiéru křičel, ale byl to spíš hukot. Jako by posadil slova do vlaku a Jirka ležel vedle kolejí s ukazováčky v uších. Tlak v rozkroku jej opustil nahrazen novými pocity volnosti, úlevy a tepla na stehně a dál po proudu i na lýtku a kolem límce ponožek. Vydechl úlevou pouhých deset kroků od domu. Vydechl a zvracel.

Jirka normálně nevěřil v boha. Přes všechno, co si myslela Denisa, ta obdařená šestnáctka, tak byl ještě dost mladý na to, aby uvěřil sám v sebe. Běžně trpěl jen mladistvým syndromem nesmrtelnosti. Měl zatím štěstí. Podvědomě se přesvědčoval, že jemu se vyhnou bolesti v zádech, autonehody, hemeroidy nebo problémy s erekcí. Běžně si připadal na vrcholu i bez boha, ale v okamžiky jako tento se modlil přes zvratky a mlhu, mluvil k něčemu nad sebou v přesvědčení, že tím nic nepokazí. Až časem přišel na to, že je jednoduší žít s bohem než bez něj. Že to zakryje víc ran a otázek a na delší dobu, než chlast a nevěra s nějakou medovlasou Denisou. Časem se měl ztupit jeho vnitřní chlapský hlad všechno prohledat, porazit a pochopit a měl jej přijmout pod ultimáty hemeroidů, impotence a smrti řádící mezi jeho kamarády. Teď klečel a dávil se, protože nebylo co blít. Zapřel se dlaněmi o chodník, předklonil se a připadalo mu jako by zvracel vlastní maso a tkáň. Byla to zvláštní modlitba. Byl tak blízko k bohu, jako ještě nikdy v životě, ale přesto dokázal dojít domů, padnout do peřin a zase na něj zapomenout.

---