Osobotní žití

Doufám, že nebudete litovat dlouhého čtení.

Jednoho sobotního, plačtivě povrchního rána, jež zdálo se silným větrem hyzděno býti, jsem, jak už mám ve dnech zaslouženého volna ve zvyku, vyspával až do časů, kdy se vzduchem linoucí tóny naoranžovělého nádechu snažily probít skrze mé bubínky, kovadlinky a třmínky a mixujíce mi mozek na maděru, nutily mne rvát vlastní hlavu do vlastní řiti. Ovšem takovéto, řekl bych, skoro až vtíravě škodolibé probuzení, ve mně vyvolalo neutuchající pocit, že nejlepší alternativou býti musí, na frekvenci všedního dne z nejvšednějších svého mozku naladiti a mimojiné těla svého z neforemně rozpoložné podpeřiny vyzvednouti a urychleně do pravidelně první místnosti z nejprvnějších toho rána nahlédnouti. Z místnosti, v paneláku více než známé svým všemi pachy ze všech pater prolínajícími se ovzduším, vydal jsem se na strastiplnou adventuru do místnosti o netoliko větší než je talíř plochý menší od hlubokého. V koupelně, snažíce se strefiti do rafinovaně zkřiveného úšklebku plynoucím časem sešlým kartáčkem zubním, přemýšlel jsem o chutích mých na jistý druh snídaně naladěných. Pokoušeje se identifikovati chutě tyto, bylo mým nadlidsky povznášejícím úkolem obličejovou část své, takříkajíc, hlavy vodou opláchnouti a vzpomínky nepoměrně klidnější noci ze sebe smýti. Jakmile česací část červeného hřebenu do zčeřených kadeří pronikati počala, já si s nezvykle rychlým účinkem k ději tomutu nemohl nevzpomenout na utrpení člověka, jenž v mučírně za zločince trpí a proniknuvše tato bolest skrze mé zaneprázněné nervové spoje do mozku mdlého, který nelenil a na důkaz své činnosti rozhodnuv se přítomnost svoji na jevo mi dáti, vehnal slz do očí mých lidských, zjevila smrti obraz na zakřivené sítnici. Snad abych se v ději pohnul kupředu malinko, rozhodl jsem se obyčejný chléb a teplé kakao k snídani si poříditi. Různorodých pocitů pln, jímal mě dojem krásy z toho všeho. Následné události děli se zhruba v tomto pořadí od nejprvnější popisované. Z okna jsem zahlédl docela klidně vanoucí větřík, přirozeně jsem neviděl větrné proudy, ale lehká oscilace lístků stromových mi napověděla, že se již jen klid venku rozprostírá. Pohledem na ještě před chvílí uplakanou oblohu rozradostnělo mě veselé sluníčko, které nelenilo a vysoušeti chodníky a zemi se dalo. Poté co divadelní hvězda jsem se vydal převléci ze svého nočního oděvu do lidských kalhot kratších nežli dlouhé jsou a uzmuv košili s krátkým rukávem za oučelem ochrany hrudního koše před dychtivými pohledy náruživých dívek a závistivých chlapců, rozímal jsem o mnohorodých možnostech volného času k trávení se nabízejících. Pár hodin do doby, kdy slunce na nás na všechny ze samého vrcholu své poutě nahlédne, mi dávalo možnost vydat se na malý výlet do okolí bydleště trvalého, tedy města. Vzal jsem si jídlo na cestu a pití na necestu a vydal se obdivovat krásy přírody do parku zvaného Stromovka, kterýžto návštěvníky i ice v samém srdci městečka, honosícího se krásným jménem a stejně tak úchvatným příjmením, zníce České Budějovice, vítá. Z svého bytu mám nedaleko do lesa, na samém kraji Budějovic rozprostírájícího se a já jen doufám, že ještě hodně dlouho a nejlépe napořád svou přítomností, nám, lidem, kteří doň utíkají před všedností panelových čtvrtí, bude přístupný a stále tak veliký, že se v něm budou moci naše nezkušené děti velice snadno ztratit. Tento les ovšem nebyl žádným cílem toho dne. Já se chtěl vydat obdivovat krásy jiného přírodního útvaru, a to lidmi vytvořeného parku, do kterého to mám daleko co bych kamenem dohodil a zbytek dojel na kole. Neváhal jsem dlouho. Vzal jsem si batůžek se vším na plánovanou cesu potřebným a vydal se dnem i nocí, větrem, dešti, plýskanicí po schodech ze třetího patra až dolů do přízemí, do sklepa. Poté, co jsem jak malé děcko s vervou sobě vlastní zabouchl dveře bytové, rozhodl jsem, že není žádného závažného důvodu nechávat byt během nepřítomnosti vlastníkovi nezamčený, tudíž všem kriminálním živlům přístupný. Se zipovým zvukem jsem otevřel postranní kapsu svého modrého, ač na první pohled malého tak velice prostorného batůžku a vyhledal v ní klíče od bytu. Na úkon, ke kterému jsem se chystal, jsem se nemusel nijak neskutečně soustředit, neboť zamykání, tak jako k němu opačný proces, mi jsou denním chlebem. Nemohl jsem minout. Stříbrný klíč do zámku zajel jako pomásle. Pasoval lépe nežli muž v ženě zabydlený. Otočil jsem směrem, kterým se obyčejně klíčem otáčí, aby člověk či žena zamkl svůj či cizí byt, a pak ještě jednou. Byl jsem si vědom skutečnosti, že v dnešní době je to jen minimální opatření a že jakýkoliv vyučený zloděj si cestu do mého bytu najde a bez obtíží zkontroluje obsah nestřežených zásuvek i šuplíků. Já jsem člověk velice skromný a nenáročný. Nevlastním mnoho věcí a on to ví, a proto se nemusím bát, že by se mi vkradl do bytu. Schod schoda míje, upaloval jsem coby tygr stepní dolů k vytouženému, ne však poslednímu, cíli. Nežli jsem mohl s pocitem neskutečné radosti ze splnění první části výletu stanout před zamčenými dveřmi sklepa, místnůstky nevelkého vzhledu a nevalného pořádku, byl jsem nucen poradit si ještě se dvěma takovými poleny do exoticky hranatých tvarů opracovanými. Jedny byly odemčené a já jsem je bez většího úsilí otevřel natolik, abych se mohl protáhnout škvírou mezi jimi a futry vzniklou. Druhé dveře mě zaměstnaly na malounko déle, avšak jak jsem již říkal, já se odemykání nebojím ani co by se za nehet vešlo. Dveře mé kovové proti zlodějů kol dvěma zámky chráněné jsem taktéž odstranil beze strát. Otevřel jsem je co to šlo a naskytl se mi nevídaný pohled. Vědom si časového manka vzniklého boji s obludami volnému pohybu bránícími nevšímal jsem ci ničehoš nič, skoro bych až řekl, že jsem ignoroval vše kolem. Vstoupil jsem na krok do prostorů pro kola, brambory, lyže, boby, kompoty, nářadí a jiné harampádí vyhrazených. Ujal se řidítek kola, na kterém jsem se hodlal přepravit až do kýženého parku. Dával jsem velice dobrý pozor abych nechybil. Jediný šrám vzniklý stykem kola s jiným předmětem by jej nadosmrti poznamenal. Někdy si říkám mistře. Vždy se mi povede vyvést kolo naprosto vpořádku. Pomalu jsem couval a vlekl za sebou onen již několikráte zmiňovaný předmět. Opatrně jsem jej opřel o protější stěnu, přičemž jsem si dával dobrý pozor, aby nesklouzlo. Předem psychicky připraven a vyrovnán jsem zapečetil sklepní dveře. Pak ty druhé. V cestě mi stály již jen jedny, které jsem otevřel jediným přesným pohybem zasazeným klice. Zatížen starostí o kolo jsem se řádně zapotil, ale již jsem venku a nemohu se vynadívat na krásy dnešního dne. Vítá mě sluníčko, ptáčkové, tráva. Vše je tak jak má být a já se mohu vydat na cestu. ... Stojíce vedle kola jsem přemýšlel co dál. Švihem gymnasty jsem přehodil pravou nohu přes sedačku a tvrdě dosedl. Křečovitě jsem sevřel řidítka a šlápnul do pedálu, poté znova, zas a znova. Nebylo to těžké. Po pár metrech jsem si byl na onom ďábelském stroji jistý stejně jako při chůzi. Doleva a doprava, ano zatáčel jsem aniž bych musel slézt, takové jsem byl eso. Vykroutil jsem se z područí panelového sídliště a po několika kilometrech jsem málem slítl z kola, když se mi naskytl úžasný pohled. Nebudu ho popisovat, poněvadž si ho nepamatuji. Zřejmě jsem na minutku omdlel. Asi mikrospánek. Chvíli jsem jel, využívaje setrvačnosti, v bezvědomí. Probudil jsem se takřka pět minut před dvanáctou, respektive pět metrů před zatáčkou ostrou tak, že by se mohla měřit s noži WS 2000. Hnedle za ní jsem poznal, že jsem na místě. Vniknul jsem do parku tak hladce, že jsem se tomu až sám podivil. Přede mnou se otevřela úžasná scenérie hladkých asfaltových chodníků, které s hravostí čtyřletého dítěte vytvářely spletitou síť mezi stromy, jezírkem, a volnými lukami. Odbočil jsem vpravo. V tomto pozemském ráji přímo uprostřed města jsem nebyl poprvé. Měl jsem pár oblíbených míst, kde jsem čítával knihy, učil se na zkoušky, nebo jsem jen tak ležérně chytal bronz a současně pozoroval lidi žíjící kolem. Vřele rád pozoruji člověka, kterýžto neví, že pozorován jest. Z lidí mívám záchvaty humorné nálady. Jel jsem si tedy lehounce coby mysl snící. Jakobych ani necítil těla svého. Mohl jsem se libě usmívat, tvářit se směle bezstarostně a žít jak jen štěstí samo dokáže. Já těšil jsem se na věci příští, já byl duchem již dávno vpředu. Co ale dokáže jednoho z výšin sesaditi lépe nežli nezdar náhle vysvitnuvší. Jako ze sna se z dáli ozýval slabý, přerývaný zvuk. S plynoucím časem nabíral na síle, ano byl to štěkot. Psí štěkot jak o překot. Malý ratlík, celý chlupatý, takový, jenž rád najevo svou malost hlukem dává. Rozeběhl se mizíce vlastní paní z dohledu za kořistí. Byl blízko a já zřetelně poznal onu kořist. Nechtěl jsem zemřít tak brzy a tak strašnou smrtí. Viděl jsem se jako živý, jak mě psík hltá sval po svalu, mezi tesáky mu visí zbytky kůže s náznakem ochlupení a on si mlaská. Přidal jsem na rychlosti, ale těžko přetěžko se mi zrychlovalo. A on jakoby také nabíral na větru v zádech, řítil těla svého vstříc mému. Asi chtěl nejdříve paralizovat mého oře a donutit mě k pádu v letu přes řidítka. Při té příležitosti to ve vší síle nacpal hlavou vpředu do drátů prvního kola, ty, fyziky znalí drátové odpružili silou nemenší a mrštíce ratlíka na metr do dáli započali se tetlit v smíchem prodchnutých křečích. Psík nedbá hlavy, nedbá paty, znovu běží, štěká, dohání. Ale nedohonil, já, stále rychleji se pohybující cíl, odjíždím té bestii z dosahu drápků. Jízdou kochal jsem se nedlouho. Po kolikátém okruhu sám nevím jsem zastavil na stovku metrů od ideálního místa pro mou duši stvořeného. Cesta k záhadné lavičce nevedla, a to bylo dobré. Seděl jsem naň, byla mohutně dřevem prorostlá a plošticemi prolezlá. Bylo jich stovky, červených, placatých, s černými tečkami na krovkách. Starali se o mláďata, která do teček ještě nedorostla. Chtěl jsem počíst něco moudra leč, nechtělo se mi mnoho. Snad to bylo zapříčeněno mou povahovou vlastností. Chtít, jít, snažit se, dosáhnout a záhy omrzet a opustit. Mě nesmírně bavila cesta, ranní příprava a vše co mne provázelo, ale teď, již nebylo za čím jít. Zachtělo se mi domova. Ó, již netoliko dobrodružně jevila se mi cesta k příbytku voňavému. Myšlenkami někde, kde nikdo nikdy nebyl, ubíral jsem se k domovu. Ukrajoval cesty němým kolem, nevnímal světa šírého. Když do pater vyšplhal jsem a bránu svého království za sebou zapečetil, pocit plnosti prodchnul mnou. Ano, to byl dobrý den. Ať bude jich více či méně, já pro ně a nejen proň chci žít. I pro jídla dobrého maminkou vařeného, pro otcův pyšný pohled a bratrovo obdivné pokývnutí. Pro lidi smějící se na sebe, milující se i jiné, pro vše co je a může být, pro vše, co není a bude. ...

---