Byla temná noc, jen měsíc tiše zářil a svými stříbrnými paprsky osvětloval okolní krajinu, která byla až neskutečně nádherná. Okolo nevelkého palouku rostly prastaré rozložité stromy připomínající neoblomnost času a stáří, které se nikomu nevyhne. Avšak vše se vypadalo, že je tu jen náhodou, jen na malý okamžik z nekonečné věčnosti.

  Stála za náhrobkem z černého mramoru, byl hladce lesklý a měsíční svit hladil jeho štíhlé chladné obrysy. Rozostřeně slyšela kvílení větru ve větvích, ale zdál se být příliš vzdálený. Kolem nebylo nic, než stará kaple a útes. Vše bylo až magicky strnulé a nehybné, ale ona se nebála. Cítila, že jí nemůže nic ublížit, jen tísnivý stesk jí svíral srdce. Stesk… ale po čem? Sama nevěděla. Vlastně nic nevěděla, stála za náhrobkem a přemýšlela, co tu dělá. Plaše se rozhlédla kolem, temný kraj však nepoznávala. Udělala krok… pohybovala se tak lehce, jakoby se vznášela. Obešla štíhlý obelisk a prohlížela si opuštěný hrob. Vedle něho rostl keř planých růží,  rudých jako krev,  a na černém mramoru bylo gotickým písmem stříbrné barvy vyryté její jméno a symbol žiletky.

  Zavřela oči a pocítila lekou závrať… vlastně to čekala, něco jí říkalo, co uvidí. Opět je otevřela a podívala se na svá zápěstí. Byly v nich hluboké nezhojené rány, ale nekrvácely . Náhle si vzpomněla… na smutek, bolest, věčná muka života.  Trýznivá bolest duše ji donutila vzít do ruky žiletku, znovu cítila osvobozující bolest chladného kovu pod kůží. Nejprve lehounký řez… pak ji do zápěstí vtlačila silou… Cítila teplé pramínky, jak tečou po jejích štíhlých rukou a najednou byla tak unavená, s každou vteřinou víc a víc, a za krátký okamžik již byla svobodná. S krví z ní odešel veškerý smutek i věčná bolest svazující duši i tělo.

  Odvrátila se od náhrobku a ve vzpomínkách se na okamžik vrátila ke starému žalu . Lehkými kroky došla ke chrámu. Těžké dřevěné dveře byly otevřené dokořán, po zdech se pnul břečťan a některá okna byla rozbitá. Váhavě vstoupila dovniř.  Interiér se již nezdál tak zpustlý, jak se prve zdálo. Procházela úzkou uličkou mezi dřevěnými lavicemi a rozhlížela se kolem sebe. Na prázdném kamenném oltáři hořely dvě štíhlé vysoké svíce… černá a bílá. Jejich vosk se na chladném kameni mísil, ale netuhl, nýbž stékal až na zem, kde se vpíjel do půdy. Místo kříže zde zdobil stěnu nad oltářem velký stříbrný pentagram. Stále slyšela tichounký zvuk varhan, jako by to byly zbytky někdejších mohutných sborů, které tu zůstaly viset ve vzduchu ztěžklém lahodnou vůní kadidla, která obklopovala celé to tajemné místo. Všechny zdi byly popsány zvláštními znaky a freska na stropě vyobrazovala bílého anděla se spoutanými křídly a žalostným výrazem ve strnulé tváři. Při pohledu na něho pocítila jakýsi vnitřní neklid smíšený s neurčitým strachem, proto raději chrám opustila.

  Venku se ulehčeně nadehla a zamyšleně se vracela zpět ke hrobu. Pár kroků před ním se však překvapeně zastavila, kdosi tam stál… voskově bílá pleť kontrastovala s černými vlasy sahajícími až k ramenům a uhrančivě temnýma očima dívajícíma se na náhrobek. Dlouhé černé roucho se zdálo být lehké až průzračné a na zádech měl velká černá křídla nádherně se lesknoucí v bledém měsíčním světle. Stál jakoby se modlil za něco, co svou podstatou připomínalo jeho samého. Z očí mu stékaly krvavé slzy, které svou sytou červení připomínaly barvu planých růží rostoucích opodál. Cítila z něho zoufalství … Modlil se snad za její duši? Sledovala jeho nehybnou postavu prostoupenou temnotou a čekala, co se stane dál. Asi vycítil její přítomnost,  protože zvedl oči a podíval se na ni.  Perlily se v nich nádherně lesklé krůpěje rudé krve. Jeho slzy stejně jako ty čiré zračily nesmírné utrpení a činily ho zranitelnějším. Byl tak krásný, jako by to byl sám anděl temnoty ověnčený svatozáří z utrpení a bolesti. Díval se na ni a v jeho doposud tak smutných očích se zračilo jisté potěšení. Skrze slzy se na ni usmál a lehkým kývnutím hlavy ji vyzval, aby šla blíž. Pomalu k němu přišla a postavila se po jeho boku. Nemohl z ní spustit oči a dlouhou dobu ji pozoroval. V jeho pohledu cítila zvláštní negativní energii, nemohla však poznat, co to je. Jako by začala propadat jeho kouzlu. Vzal její dlaň do své a dovedl ji až ke hrobu mezi pomník a růžový keř. Všimla si jeho rukou… Na zápěstí měl tytéž hluboké jizvy jako ona. Vzala jeho ruku a konečky prstů bílými jako mramor přejela po zranění, které jí říkalo, že utrpením neprošla jen ona sama… možná jí rozumí. Znovu se na ni usmál a z keře rudých růží utrhl jednu jen pro ni. Tu jedinou… bílou jako sníh; jako její pleť.

  Pocítila lehký závan větru, jak noc vydechla údivem nad krásou toho okamžiku. Vzala od něho růži. Z blízkého chrámu se ozvalo zasyčení, ale tak tichounké, že je nemohla zaslechnout… to se knot bílé svíce utopil ve vosku a ta černá hořela mnohem zářivějším plamenem než dříve. Její vosk zaléval bílé ztuhlé plamínky zdobící její bílou společnici a tvář anděla vyobrazeného na stropě se změnila…

  S bílou růží jí narostla křídla. Náhle ucítila tíhu na zádech a velká třpytivě bílá křídla se stala součástí její křehké bytosti. Byla tak šťastná. Vzal ji za ruku a spolu  se rozletěli vstříc noční obloze, kde nyní zářil nejen měsíc, ale i střípky hvězd, jako by to byly kousky duší, které spadnou se smrtí každé z nich. Jedna právě proťala oblohu, byla to ta její…  tak ztracená, že se už neudržela na obloze. Zapříčinil to pohled jeho temných očí, ztrácela se v nich a on to dobře věděl. Letěli spolu noční krajinou, vše bylo tak tmavé a nehybné. Nikde nezahlédla ani světýlko, ani pohyb čehokoliv živého. Byla to krajina z jejích snů, ve kterých se za svého života ztrácela noc co noc, aby unikla z trpké reality. Její srdce, o kterém si myslela, že je dávno mrtvé, žhnulo horkým plamenem a cítila každé jeho zachvění. Možná ji varovalo, ale nechtěla se odloučit od svého temného spasitele.

Ruku v ruce letěli vlahou nocí a jejich křídla lehce klouzala svěžím vzduchem. Zavřela oči a byla šťastná, i když už ne svobodná. Vychutnávala si vůni noci, která se kolem ní vznášela a šustění dvojích křídel jí připadalo jako ta nejkrásnější hudba. Pak se na ni podíval zvláštním pohledem... chladným jako led, až ji přeběhl mráz po těle a najednou pustil její ruku. Zmátlo ji to a pocítila značnou nerovnováhu. Bez něho nemohla letět. Nešlo to… Padala vzduchem a černá země se rychle přibližovala. Dívala se na tmavé nebe a jednotlivé body stříbrných hvězd, zářily jako malé lampičky, chtěla zpět nahoru, tak blizoučko, aby se jich mohla dotknout. Pak se vše kolem utopilo v temnotě a hvězdy se jedna po druhé zhasínaly, až zůstala úplně opuštěná a nic necítila.

  Když otevřela oči, nemohla vnímat nic jiného než neskutečnou bolest ochromující celé její tělo. Byla uzavřená v kamenné místnosti s mříží, křídla zlomená a spoutaná těžkými kovovými řetězy. Stál před ní, oči mu žhnuly jako dva uhlíky, ústa zvlněná do pohrdavého úsměvu, celý jeho výraz byl naprosto odlišný od toho, jež poznala dříve. Nic nechápala, cítila jen bolest ve zlámaných, krví promáčených křídlech a zaplavovalo ji hluboké zoufalství, v jehož černočerných vodách brzy začala ztrácet dech. Slzy, které jí skanuly z očí nebyly křišťálově čisté, ale tak tmavé, jako by jí duše zčernala stejně jako ta jeho.

  Sklonil se ke schoulené postavičce s potrhanými křídly, chladnou bílou dlaní jí setřel slzy z bledých lící a podíval se jí do očí. Poprvé neviděl nenávist ani ponížení, jen žal a otázku, která nebude nikdy zodpovězena. Zaplavila ho vlna lítosti a možná i… lásky. Myslel si, že jí snad ani není schopen.

  Ale bylo po všem, zlomil jí srdce i vysněná křídla a ukradl duši, tělo i dech. Jako už tolikrát.  Ale ona byla jiná. Rychle se otočil, nemohl snést pohled jejích prázdných očí, ve kterých nebyla ani známka výčitky. Byla tak čistá. Kdysi dávno možná byla…

  Vznesl se na svých černých křídlech a vrátil se zpět na ono nešťastné místo setkání, které jí přineslo jen věčné zatracení a bolest. Vše působilo bezútěšně prázdným dojmem. Pohledem zavadil o zavadlou růži a sříbrný nápis na černém kameni… pod symbol žiletky přibyl obrácený kříž. Rychle šel dál až k rozpadlé kapli.  Zaváhal než vstoupil, možná se bál toho, co uvidí.

  Lesklý pentagram, tiché zbytky chorálů a podmanivá vůně… vše se zdálo jako dřív, jen bílá svíce zhasla a blikavým plamínkem místo osvětlovala jen samotná černá. Podíval se vzhůru na fresku smutného spoutaného anděla a znovu zalapal po dechu, jak ho zaplavila neskutečná lítost a žal.

Anděl měl její tvář…