Sám?

Sám?
Déšť, má jakési skryré kouzlo. Je to asi kontrastem, který dokreslují
tmavé mraky. Možná krásnější než čistě modrá obloha. Ta ostrost tmavých
odstínů...
Jak dlouho ještě pojedeme? vytrhla mě z mého zamyšlení Lucy.
Co cože? hm nevím.
Stmívalo se. Auto rozráželo déšť. Konečně jsem to zahlídl. Zbytky vesnice.
Úplně vzadu pod valem, který původně sloužil železnici, kousek od lesa.
Stará elektrárna, jediný dům, který se zachoval. Léty oprýskaná omítka, zašlá
střecha prostě krása. Tenhel barák měl svůj ksicht jak se říká.
Zazvonil jsem.
Vzduchem létalo jen pár kapek. Lucy si přetáhla přes hlavu svou koženou bundu.
Zazvonil jsem podruhé.
Zvednul jsem hlavu k nebi, roztrhané mraky tvořily dokonalí celek, paletu
tmavých barev, jeden s druhým si byly kontrastem.
Denial konečně otevřel staře vypdající dveře. Pravděpodobně ze stejné doby
ze které byla samotná elektrárna.
Ahoj už jsem myslel, že nedojedete, přivítal nás Denial. Nebojíš se tu
daleko od civilizace... sám v tak velkým a starým domě? zeptala se Lucy
a při tom se rozhlížela kolem.
Ani ne...i když občas se tu dějou divný věci, odpověděl jí.
Ve vnitř to bylo krásný, v prvním patře byla zachovalá turbína a další kusy železa
co ani nevím jak se jim říká. Stylové dřevěné schody. Dalo ti to hodně
práce co? Mě to baví...dělal jsem tady ají celou elektriku.
Co? to abych se tu ničeho nedotýkal nabo mě to usmaží hehe. Vole otočil
s úsměvem Denial.
Krakonoš, asi to bylo tím porostem co měl, pořád mě to napadalo.
Tak tady je můj skromný příbytek, usmál se.
Velká tovární okna toho domu dodávala příjemnou atmosféru. Byly určitě ze začátku minulého století. Jinak moderně vybavené obydlí.
Sedl jsem si do křesla. Dáš si se mnou, ptal se Denial držíc v ruce lahev
Jima Beama a dva panáky. Jasně, neváhej a nalejvej. Vožungři, častovala nás Lucy
a pořád stála a koukala na nás.
Venku už se setmělo, tmavé trhance mraků nepropustili svit hvězd. Sem tam ukáplo
pár kapek deště.
Škoda, že byla tma určitě tu bude krásný výhled.
Večer jsme rozjeli dobrou hudbou. Denial na nás vybalil pár mýtů olese
táhnoucím se se nad domem dál po kopcích. Byla to klasika lesní duchové
vlkodlaci atakdále.
Večer plynul, mraky konečně propustily měsíc a něco málo hvězd. Z dálky
bylo občas slyšet vytí. Kouzelné místo říkal jsem si. Když najednou okno
prorazila větev stromu.
Nebylo to samo o sobě nic v porovnání s Denialovou reakcí. To bylo to pravé peklopeklo. Kurva do hajzlu, já se na to vyseru. Ani jsem se Denialovi nedivil,
takovíhle okna se těžce shánějí.
Po chvilce Denial ztichl. Kolem domu se rozléhalo zesilující se vytí.
Co se děje, ty svině se nikdy tak blízko ještě neodvážily, promluvil Denial.
Rozběhl se do vedlejší místnosti, za chvíli se vrátil s brokovnicí a krabicí
nábojů. Seběhl schody, z venku se ozývaly výstřely a Denialův řev...
rzpouštíme demonstraci, jdeme spát hoši. Pak výstřely utichly. I venku se rozhostilo ticho. Vykoukl jsem z okna, po Denialovi ani stopy jen brokovnice
s patrony se váleli u dveří. Chvíli bylo slyšet vytí, ale po žádném vlkovi
nebo něčem podobném ani památky. Seběhl jsem s baterkou dolů. Sebral jsem
ze země brokovnici. Rozhlížím se po okolí, nikde nic, žádné vlčí stopy pouze
rýha jako by Deniala něco odtáhlo. Nabil jsem brokovnici, v tom Lucy zavolala
z okna jestli tam ještě jsem. Říkám jodobrý počkej obejdu barák a hnedka jsem nahoře. Né prosím tě pojď už nahoru. Dej mi chvilku.
Šel jsem za roh v jedné ruce brokovnici ve druhé baterku. Jestli budu muset
střílet tak nedopadne asi moc dobře, neumím střílet, ale aspoň mi ta brokovnice
dodává pocit bezpečí. Přemýšlel jsem co to mohlo být. Žádné vlčí stopy, prostě
nic jen vytí.
Zatočil jsem za druhý roh. Lucy mě pořád vyhlížela. Asi musí být trochu
viděšená napadlo mě, možná jsem ji neměl nechávat samotnou.
Křik! Co? ptám se sám sebe...nebylo to v mé hlavě to Lucy křičela.
Rychle jsem se otočil a běžel ke dveřím. Při tom jsem zakopl o kámen a
parádně se projel blátem. Kurva! Zařval jsem a vlítl do vnitř. Lucy tam
nebyla. Zase jsem zaslechl to vytí. Že by to byl špatnej vtip, asim ne. Panika...vyhlídl jsem z nejbližšího okna k lesu. Z ničeho nic mě něco strhlo
z okna a táhlo mě to k lesu. Začal jsem se zmítat. Nemohl jsem otočit hlavu.
Muselo to mít neuvěřitelnou sílu.
Octl jsem se v lese. Bylo to jako bych se probudil. Nesmysl, vždyť jsem nespal.
Vstal jsem a rozhlížel se kolem sebe. Nikdo nikde. Snažil jsem se najít cestu z
lesa. Pak jsem si uvědomil,že vlastně nevím co tu dělám. Měsíc mi svítil
na cestu. Byl jsem celej od bahna. Fajn jsem v lese, nevím jak jsem se sem dostal, nevím nic. Šel jsem po louce dolů až jsem se dostal k nějakýmu starýmu domu. Strom tam ze zadu provalil okno větví, uvnitř byla tma a ticho. Před domem
se válely patrony z brokovnice. Co se tu asi odehrálo? Nebudu se tím zabývat.
Nasedl jsem do svého land roveru a odjel. V hlavě mi vyvstalo plno otázek a měl
jsem pocit, že mi něco chybí. Ale jel jsem skoro bezstarostně dál. Asi o tom nebudu nikomu říkat, mysleli by si, že jsem blázen. Možná bych měl navštívit psychologa. Cesta klidně ubíhala. Projížděl jsem krásnou nocí....
z

---