čtení na pokračování (2.díl)

     Papír a tužky jsem nakoupila, taky ta ořezávátka a odpadkovej koš. Potom jsem seděla několik hodin u stolu a ocucala jsem všem těm tužkám gumičky. Nic mě nenapadlo. A tak jsem šla na procházku a rozhodla jsem se, že se na psaní pro dnešek vyseru. Trošku sem tam poprchávalo, na stromech visely pavučiny a díky mokru byly vidět, mrzelo mě, že nemám foťák, ale pak jsem si řekla, že to je možná dobře, protože neumim fotit a tak jsem se jen koukala a nestačila jsem zírat. Pravda je, že moc do lesa nepřijdu, natož když prší.

     Potkala jsem hadovku smrdutou. Vypadala jako srolovanej nevěstin závoj namočenej do hovna. Rostla vedle jahůdek, chtěla jsem si nějaký utrhnout, ale neutrhla jsem si ani jednu. Byla jsem fascinovaná hadovkou, kterou jsem měla tu čest potkat prvně v životě. Smekla jsem. Smekla hadovka. Smekla svůj smradlavej houbí klobouk. Na tom smradlavým houbím klobouku sedělo asi třicet masařek. Hodovaly. Vzlétly a rozčilovaly se. Já nevzlétla, nerozčilovala se, ani nehodovala, já už neměla ani hlad, ani chuť na jahůdky.  Nevim, jestli je hadovka smrdutá jedovatá, nebo je jen nejedlá, je fakt šíleně smrdutá a jedle nevypadá. Jedle nevypadaj ani ty krásný, maličký, lesní jahůdky, co rostou hned vedle ní a který normálně, když nerostou vedle smrdutejch hadovek, nádherně voní celým lesem. Jedle vypadaj jinak. Na jedli nad hadovkou jsem viděla datla. Překvapilo mě, jak je maličkej. Vždycky jsem myslela, že datel je docela velkej pták, přinejmenším, jako holub. Přitom byl jen o něco málo větší, než sýkorka. Přemejšlela jsem, jak je to možný, že ti ptáčci maj ta pírka tak srovnaná. Jako ty sejkorky, ona má hlavičku černou, tvářičky bílý, bříško žlutý s černým pruhem uprostřed, zádíčka do zelena a v jasně modrá peříčka na křídlech. A to každej ten ptáček to má úplně stejný, úplně! Jako by byla někde nějaká továrna na ptáčky, jako by tam seděly babky se štětečkama a jedna by malovala ta žlutá bříška, ta druhá vedle zase modře křidýlka barvičky by se musely trošku rozpít, ale jen trošku, trošku do zelenejch zádíček a na konci, když by byly ty barvičky zaschlý, by mistrová udělala ty jasně modrý a černý proužky a dala ptáčka do krabice s nápisem SÝKORKY. A krabice by odjela na páse k Pánovi, kterej by fouknul těm sejkorkám (a datlům a jiným malovaným ptáčkům) do zobáčků život a poslal je na svět krásnit.

     Nakonec jsem se rozhodla, že se vyseru na celou knihu a radši budu chodit po lese a zírat. Neumim totiž ani fotit, ani psát.