Lehučce toaletní momentka

Tak už zase stojím frontu na záchod (a to nikoli z důvodu obsaženém v tematice lidové básničky „U vysoké pece / stojí malé vécé...“, jen jisté zažívací potíže přímo úměrné množství vypitého kafe), slečna, která je na řadě přede mnou (ach ano, jedná se o dámské záchody, co, kdyby záchody, jeden jediný (...jestlipak mu není samotnému smutno... ne, určitě není, vždyť má každou chvíli intimní dámskou společnost!)!) si mě měří očima odshora dolů a zdola nahorů, tedy, samozřejmě chci napsat nahoru (no jo, no, mám na sobě kraťasy vyrobené z dlouhasů prostým odstřižením – tedy bez zaobroubení (ale náhodou se mi povedlo trefit obě nohavice stejně dlouhé! I když při dnešních 18°C tu má většina lidí džíny.), vyblitě zelené tričko po tátovi, na které jsem si fixou na textil namalovala plno více či méně srandovních zvířátek, a které už taky není zrovna dvakrát čisté, a na předloktí pár škrábanců od potkana – tak co má chudák dělat, když se chce udržet na holé lidské kůži?). Trvá to docela dlouho (že by nějaké papírování? To víte, byrokracii máte všude. Až na to, že v tomto případě si nejsem jistá, zda by to bez papírů bylo lepší...). Koukám z okna do zeleně a ani trochu nepřemýšlím o zásadních lidských otázkách, nýbrž vymýšlím tento text, jelikož jsem tak trochu primitivní člověk, nikoli sofistikovaný filosof či logistikovaný teolog, psycholog či logoped... Ovšem už přicházím na řadu, takže zas nebude pointa... ...bohužel!