ŽÁRLIVOST aneb Jak nenávidět Týnu

Žárlivost je pro mě označením abstraktním. Já a žárlivost?! Tyto dvě slova k sobě patří asi jako voda a oheň – žárlivost mě nepálí a klidně ji zhasím, ALE … znáte to, když se za jednoznačné tvrzení přidá „ALE“? Tato jedna odporovací spojka nevěstí nic dobrého. Lidé za ni schovávají své stížnosti, nelichotivé kritiky či zásadní podmínky.
„Líbí se mi tu, ALE … je tu špína, strop padá, nesvítí sem slunce a mrzne tu, jak když praští.“
„Mám Tě rád, ALE … nejsme pro sebe stvořeni, beze mě Ti bude lépe, vlastně mi nevyhovuješ.“
„Půjdu s Tebou, ALE … nemám peníze, musíš platit.“
S potěšením bych teď pokračovala ve své větě: Tyto dvě slova k sobě patří asi jako voda a oheň – žárlivost mě nepálí a klidně ji zhasím, ALE … nenávidím Týnu. A kdo je vlastně Týna?

Týna je pohodová, stylová, skvělá, přátelská, nádherná, dredatá, štíhlá, sympatická, luxusní, vynikající, příjemná, milá, srdečná, vlídná, upřímná, roztomilá, svůdná, výborná, bezchybná, perfektní, ideální, ušlechtilá, vtipná, zábavná, bystrá, chytrá, chápavá, citlivá, jemná, vnímavá, přívětivá, laskavá, inteligentní, veselá, zajímavá, pozoruhodná, mladá, přitažlivá a

ODPUDIVĚ DOKONALÁ
dívka.

Myslíte, že jsem závistivá? I kdyby… nemám ráda dokonalé lidi. Což o to, já si na každém najdu nějakou chybičku a nemusím se proto jejich bezchybností trápit, ALE Týnu znám jenom z vyprávění, nikdy jsem ji neviděla, ani osobně nepoznala.

A jak taková nenávist může začít?!

Můj partner a jeho synovec (mimochodem o čtyři roky starší než můj partner, kdo se vyzná v rodinných vztazích, tak se trochu podivuje) spolu osidlovali prázdný dům, kam zprvu přizvali Týnu a po jejím odjezdu i mě (důvod byl prozaický – došly jim peníze). Dokud s nimi byla Týna, vše bylo brilantní, ALE po mém příjezdu se pohoda úplně změnila – začalo pršet (ano, prosím, i toto se připisovalo mé NEGATIVNÍ osobě), kazit se nálada a rozpoložení mých společníků by se dalo hodnotit jako jeden a druhý psí čumák. Jakýpak div, že se počaly projevovat mé vrtochy. Nudou prolezlé dny a vyjmenovávání Týniných ctností nebralo konců, ovšem má trpělivost přerůstala přes hranice únosnosti. Doposud jsem svou žárlivost k této nepoznané osobě skrývala, neprojevovala jsem pocity a na časté vychvalování nebrala ohledy.
Co já se budu trápit nějakou Týnou, když už dávno odjela? JENOMŽE … zmizela pouze fyzická Týna, ALE její duch stále přetrvával v řeči a mysli mých společníků. Týna se stala prostupujícím, všudypřítomným a neoddělitelným principem.

Že bych přestávala být imunní vůči žárlivosti, že by nadešel čas účtování?

Opravdu mě nechává chladnou, když mě partner podvádí, tak ať … já přeci neuznávám nevěru těla, ALE … nevěra mysli se vymyká ze všech osidel. Jak někdo může tak bezmezně obdivovat a uznávat? Nekončené vychvalování do mě zarylo červíka pochybnosti a z mého hrdla se neovladatelně šířily otázky, pro něž za normálních okolností platí ZÁKAZ VÝSTUPU!
„A co synovec, ten s ní něco měl?“, odpovědí mi bylo jednoznačné NE, prý usnul – hlupák.
„A co jste potom dělali?“, jak pitomý dotaz, na který se mi dostalo bezelstné odvětění, prý popíjeli víno, kecali a doplétali si dready. Cha – opili se a hladili vlásky, napadlo mě.
„Hm, a kde Týna spala?“, chvíle ticha a váhání, poté vražedná odpověď – TADY!
„Tady? A kde? Na pohovce?“, že prý s ním v posteli, na dvojlůžku.
Zaskočil mi dech nebo že by žárlivost ucpala mé hrdlo? Možná mé snahy o žertovný rytmus vyzněly křečovitě: „A co, užil sis?“, tetelila jsem se jak hovádko, musím si přeci zachovat tvář anti-žárlivky, nejsem žádná stíhačka.
Nic s ní neměl, tvrdil, jenom ji chtěl obejmout a usnuli ruku v ruce! Jak dojemné!!! Po zvědavých a pitvajících otázkách přišly na řadu sarkastické poznámky typu: „Já vím, Týna by to udělala lépe, ona je dokonalá!“ nebo „Řekni Týně … ona Ti ho přeblafne.“
Nemohu si pomoci, co se to se mou děje? Že by ta zhoubná žárlivost, za kterou jsem všechny odsuzovala, projev majetnických sklonů?

---