Hlavně ne v márnici

Hlavně ne v márnici


„Haló.“, ozval se ve sluchátku Borisův hlas.
„Nazdar chlape … Libor… seš doma?“, volá, protože potřebuje sehnat na dnešní mrazivou noc přístřeší a Boris je jediný známý, co vlastní byt.
„Ty vole, nejsem.“, zazní mučivý ortel.
„To je blbý, kámo … to je blbý … já … myslel, že bych u tebe moh přespat, víš co, venku mrzne, nechce se mi chrápat na oblouku.“, na mysli měl výklenek na hradbě děčínského zámku, aspoň tam neprší. Nedávno utekl z domova, spíše ho rodiče vyrazili, a teď se poflakuje.
„Hm, ty vole, sem v práci.“
„Jasný, jasný … a kde vůbec děláš?“
„Ty vole, dělám civilku, v nemocnici.“
„Hele, a tam by nešlo přespat?“
„Leda v márnici.“, zažertuje.
„Beru všechno.“
„Ty vole, to myslíš vážně?“, podiví se.
„Hele, sem fakt zoufalej, sem ještě moc mladej, abych umrzl někde venku.“
„No já nevim …“, váhá.
„A šlo by to vošéfovat, ne?!“
„No, přijeď … uvidíme.“

„Pohodu tu máš.“, hodnotí Libor, když je provázen nemocnicí.
„Poslouchej, vole, musíš tam být v klidu, budu makat, odemknu tě až ráno.“, poučuje ho Boris.
„Ty mě jako vážně necháš spát v márnici? Hustý, nikdy sem neviděl mrtvolu.“
„No, teď uvidíš hned tři.“, směje se.
Zastavili se před velkými kovovými dveřmi, Boris hledal mezi klíči ten pravý, zastrčil ho do zámku, otočil s ním vpravo, otevřel a vyvalil se na ně naftalinový zápach.
„Fuj, hroznej smrad.“, konstatuje Libor.
„Hm .. poď, ukážu ti nefalšovaný mrtvoly.“, tahá ho k lůžkům, jsou přikryté zelenou plachtou, pod níž se rýsují lidské siluety. Celou místnost ozařuje tlumené modré světlo.
Přistoupí k prvnímu, Boris odtrhne plachtu a objeví se pětiletá holčička, všelijak zdeformovaná, nohy zkroucené do nepopsatelné polohy, prsty ztuhlé a zkřivené. Světlé vlasy vypadají urousaně, zdají se být umělými, jako z chemlonu či tak podobně. Lemují drobnou tvář, obkreslují detailně nevystouplé lícní kosti, na obličeji se skví spousta podlitin a šrámů, pod pravým okem má dvaceti stehy zašitou ránu. Útlé tělo je poseto pohmožděninami, na bělostné pokožce budí dojem nesprávnosti, pochybení. Znetvořený hrudník, stáhnut z kůže … .
Tupý výraz, bezvýrazný, neurčitý a mdlý pohled, koulí na ně svoje hnědá očka.
„Vy jim nezavíráte po smrti oči, vypadá dost zrůdně.“, děsí se Libor.
„Kdepak, časem si zvykneš.“
„Co se jí stalo?“, zajímá se.
„Náklaďák, měla holt pech.“
„Proč ji nesrovnaly ty nohy, to sou otevřený zlomeniny?“
„Jo, srovnali jí je, ale pak zjistili, že se nevejde do rakve a tak ji je znovu zlomili.“
„To je barbarský.“, rozčiluje se Libor.
„Mrtvejm to je jedno.“
„Nevypadá opravdově … bych se klidně vsadil, že je z vosku.“
„Šáhni na ni.“, pobízí Boris.
„Nejsem žádnej nekrofil … natož pedofil.“, bouří se.
„Ty vole, abys věděl, jak sou mrtvoly ztuhlý.“
„Ne, já na ni šahat nebudu … fuj … ani mě nehne.“, brání se.
„Seš debil, fakt.“
„Přikrej ji, je mi blbě.“
„Seš močka, Libore, sem vo tobě nevěděl, žes taková poseroutka.“
„Hej, uklidni se, poprvý v životě vidim mrtvolu a hned pětiletou dítě, ty vole, to se nestává denně.“
„Občas sem přivezou i pěkný holky. Poď, ukážu ti ty zbylý dvě.“, zakryje holčičku a přistoupí k dalšímu lůžku, strhne zelený přehoz a …
„Ty kreténe, fuj …co mi to ukazuješ? Kentus! Prasárna! Fuj.“, zrak odvrací na druhou stranu, před oči si klade ruce a kleje: „Ty vole, schovej ji, vždyť má většího bobra jak moje matka.“, vyjadřuje se o ženském nevyholeném klíně.
Boris se řehtá.
Po chvíli se otrká a ženu si náležitě prohlédne, zhruba padesátiletá ženská, vypelichané vlasy, zato dole ji matička příroda nadělila více chlupů než je zdrávo, obtloustlá, rozvalená na lůžku jako vyplavená velryba na souši, kypré tvary jí přetékají přes okraj lůžka, a sněhobílá pokožka v záři modrých žárovek budí odpor. Dá se usuzovat, že má rodinu, děti, manžela … to ženy v jejím věku mívají, možná i vnoučata.
„Člověk by měl dost, kdyby tohle viděl živý,“, ukáže prstem na zesnulou paní: „natož mrtvý.“, oklepe se nechutí.
„Jak zemřela?“
„Infarkt … no, ne nadarmo se říká, že obezita je metla lidstva.“, poznamenává Boris.
„Ty vole, jestli ta třetí mrtvola bude taky takhle tlustá, ani ji nechci vidět.“
„Teď bude chuťovka, připrav se.“, u třetího lůžka přehoz pouze poodkryje.
„Snad ne …“, zděsí se Libor, žaludek se mu obrátí o stoosmdesát stupňů, musí běžet k umyvadlu v rohu místnosti a pokřtít ho svými žaludečními šťávami.
Spatřil ze sedmdesáti procent popálenou mrtvolu, shnilá kůže, zkroucená, zohyzděná a místy odpadlá dávala přímý výhled na živé maso a trčící kosti, nedalo se poznat, zda se jedná o muže či ženu. Ohořelá mrtvola, přiškvařená, od černé gumové podrážky k nerozeznání, v něm vyvolala vlnu nevole.Zvracel do umyvadla a vydával křečovité zvuky bouřícího se žaludku.
„Seš v poho, vole?“, optal se chechtající Boris.
„Tady spát teda rozhodně nebudu.“, říkal se zvratky v ústech: „Kdekoliv jinde, hlavně ne v márnici. Radši zmrznu venku.“, rozhodl se.

---