je zmámená

není zač a ty díky patří tobě za pěkný ráno, chvíli jsem byl jinde, to bylo hezký

ahoj archie, už si tvou zprávu čtu tak potřetí, abych ti na ní odpověděla nějak inteligentně, ale je mi blbě, víš a tys to napsal moc hezky, tak já to nechám beze slov, ale s velkým díky

přišel jsem ráno do práce a prokousával se avizy a takovou tou administrativou nezbytnou /vtipkuju, všímáš si/ a už i chtěl odejít, ale že jsem měl ještě chvíli času než si půjdu něco koupit na svačinu, přečetl jsem si zmámenou a rázem ta únava byla všechna pryč a jak jsem četl, byl jsem zpátky u babičky /ne nutně přímo tam/ na vsi a měl pocit že to dění prožívám, ale zároveň s odstupem sleduju a měl příjemný pocit že nejsem na nějaké konkrétní vsi, ale jako by tahle ves byla jedna za všechny, jako nějaký předobraz vsi, no dobře trochu se mi jazyk plete ale jakbyne, u zmámené?? za ten konec o suchých mezích by ti dal čtyři výběry, aby to muselo viset ve zlatém a lidi si to, chca necha, museli číst, ale že nemohu, posílám ti típek aspoň, ty výběry za to kolik je v něm touhy ale i marnosti, je to pro mě nabité významy, skvělý mánemá, ahoj

Páni, velmi zásadní atmosféra vesnice. A to vím o čem mluvím – v jedné jsem vyrostla a do druhé se přesunula. Kdysi, v anarchistickém mládí, jsem chtěla jít bydlet do města. D nes vím, že šťastná bych tam nebyla a z vesnice(pokud mi bude přáno) mě nic nedostane.

táhneš mě za sebou na provaze se zavázanýma očima a blikáš mi do xichtu baterkou s barevnými skly. Tady tu. Tuhle si dám mezi nejoblíbenější a dám jí tip a rychle pryč z bludiště nebo se zblázníš blázne.

Eg_Ar_11: já se zatím peru; chtěla bych do města - už ho mám vyhlídnuté, někde na kraji a pak - až budu starší - to bych chtěla mít třeba ... třeba hájovnu, pro naivní holku tak akorát :) Hm, prostě bych se chtěla nakonec dobrat k tomu, co píšeš v poslední větě. Honzo_Princi, díky za prolustrování mého nicku, bylo mi to příjemné.

Máš pravdu. Jen póza, stylizace do něčeho, někoho jiného je tady v každém textu. Nejsem to "já". Je to mé krátkodobé vidění. Například: když jsem u babičky, prala bych se za tenhle obraz. Za tuhle pravdu. Jindy je to prostě naivní, starý výhled, hloupé, nevím - takdál. To samé s báfněmi v cyklu nebo jak to je - mluví tebou žena. Právě v báfni, kde se povídá /přes ženu jenom tiše/ - chápu, jak někdo ze čtenářů nad tím musí dlouho přemýšlet a nebo mít jakousi náladu, stejné naladění, protože i já bych jindy (v jiný čas) tvrdila, že ne každá dívka (prostě femina) touží po tom tichu, po ohledu. Někdy! je třeba souboj a když si muž říká /přeženu se přes ženu/ - mimochodem, už si to nepamtuju přesně, měla by se také za svůj status, za své postavení ohradit. Čelit bouřce. Ale v tom je moralizování. Tím vším mimo mísu jsem chtěla říct, že jsem si té pózy vědoma. Že chápu, když čtenář tohle vidí, protože nemá zřejmě chuť hrát poblázněnou hru. Brát to jako skutečnost. Skutečnost jiné skutečnosti. Myslím, že teď už kecám. :) Jde o to, jestli čtenář na to přistoupí a nebo ne. Díky moc.

trochu jsem pozměnila grafiku, čtenáři dobrou noc