Autobus hrůzy

-jízda v MHD!-

Autobus hrůzy Jen tak tak jsem proběhl zavírajícími se dveřmi autobusu. Ani jsem se nedivil, že jel dřív, byla skoro půlnoc a to jede vždycky o několik minut dřív. Přeskočil jsem dva schody a postavil se přímo naproti středním dveřím. Ihned jsem přejel očima celý autobus a jeho obsah. Bylo tam asi deset lidí. Nevím to přesně, protože v ten moment se ozvala tupá bolest pod mým levým žebrem. Snažil jsem se jí přitlačit rukou, ale nestačilo to. Zabolelo to ještě víc a já trochu bolestně zavil ve výdechu. Přivřel jsem oči a raději na to nemyslel. Poté co jsem opět otevřel oči jsem zjistil, že celý autobus na mě kouká a až teprve teď jsem zjistil co je to tady za lidi. Zdály se mi nějací divní. Někdo můj pohled opětoval, ale většina opustila mé tělo a očima sjela buď na zem nebo z okna poté, co jsem se na ně z údivem podíval. Mezi těmi co se stále upřeně koukali byl jeden divný chlapík po levé ruce, který seděl na levé straně autobusu u okna. Každé oko mu mířilo jinam a když jsem se zamračil, s tím co se na mě tak divně kouká, tak se usmál. Spatřil jsem velice neudržovaný chrup, no vlastně pár zubů, no pár zubů, viděl jsem jen dva mezi kterými byla mezera větší než mezi jeho šikmýma očima. Pochopil jsem, že se jedná o nějakého blázna. Odvrátil jsem pohled na krásnou dámu na pravé straně autobusu. Seděla u okna, měla černé vlasy, dlouhé po ramena. Černá kožená bunda jen dodávala procenta její erotické přitažlivosti. Po několika sekundách strávených pohledem na její rty si mě všimla. Projela pohledem celé mé tělo a pak se mi zahleděla do očí. V ten moment jsem to uviděl. Hrozně jsem se zalekl až jsem cukl. V jejích očích bylo více zla než jsem kdy viděl. Její pohled mě prokrojil až k srdci, které rozemlel na padrť. Nedá se to popsat, museli by jste to zažít na vlastní kůži. Chvíli jsem její pohled opětoval až jsem se jakoby ponořil do černého oleje jejích očí a utopil se v něm. Píchlo mě u srdce a raději hned ucukl pohledem. Slíbil jsem si, že se tam už nikdy nepodívám. Třeba by mi pak rozšlehala mozek jejíma očima. Hrůzné. Otočil jsem se na druhou stranu autobusu. Seděl tam malý skřítek. Starý, ale velmi starý lilipután. Jeho svraštělý obličej vydával odpor celému okolí. Vůči jeho malinké hlavičce měl velké oči. Velké zelené oči, jejichž bulvy byly plné popraskaných žilek. Byl to asi člověk, který se často rozčiluje. Dlouho nevěděl, že se na něj dívám. Sledoval okolní tmavou krajinu a mračil se. Poté co jsem, ale podruhé zavil bolestí zpod mého žebra, tak se na mě otočil. Prohlédl si mě celého a já cítil jeho odpor vůči mně. Nesnášel ty zdravé mladé lidi, co skučí bolestí aniž by věděli co je to utrpení a bolest. Velká jizva na jeho řídce porostlém hlavince toho byla důkazem. Chvíli si mě prohlížel a když jsem opětoval jeho pohled do očí, tak zavrčel a ukázal zuby. Jeho oči se proměnily v červené reflektory. Své husté obočí svraštil tak hluboko jak to jen šlo. Zděšeně jsem ho pozoroval do té doby než mu cukla hlava na levou stranou. Vedle něj totiž seděla žena neskutečných rozměrů a držela v ruce vodítko. Bylo to vodítko od obojku, který měl tento nervózní skrček na krku. Mírně zamlaskala a on přestal vrčet. Pohlédl jsem na ženu a ona zase na mě. Pod svým docela hustým knírkem se na její tváři objevil úsměv. Bílé špinavé šaty byly na jejím těle celém napružené. Pohlédl jsem na její neskutečně obrovská ňadra a nevěřil svým očím a jejich velikosti. Vrátil jsem nevěřícně pohled na její obličej, to malé slůně se znovu usmálo a vyplázlo na mě jazyk kterým si přejela po svých spocených rtech. Rty nebylo to jediné co na jejím těle bylo spocené. Vlastně to bylo to jediné místo, které nebylo tak spocené jako celé její tělo. Zdálo se jakoby by se celá vykoupala v omastku. Neskutečné. Všiml jsem si, jak mi vzduchem poslala malou pusinku a to byl poslední moment, kdy jsem na ní pohlédl. Podíval jsem se na hodinky a zjistil, že už jedeme neskutečných půl hodiny bez zastávky. Znovu jsem ucítil tupou bolest pod levým žebrem a rukou, která byla stále na onom bolavém místě, jsem trochu více přimáčkl. Přivřel jsem oči a opět viděl, jak se ta hnusná ženská na mě směje a oblizuje se. V mžiku jsem otevřel oči, ten pohled pod víčky se nedal snést. Vrátil jsem se pohledem na blázna, který seděl po mé levé ruce. Mračil se a měl zavřené oči. Pohlédl jsem za něj do dálky a uvědomil si, že raději vystoupím. Rozhodl jsem se tedy jít za řidičem, aby mi někde zastavil. Odlepil jsem se z místa a pokračoval chodbičkou k řidiči. Cestou jsem míjel blázna po mé levici zrovna když otevřel oči a pohlédl na mě. Hrozně jsem se lekl, jeho oči byly totiž celé bílé a on se tvářil velice vážně. Podíval jsem se něj a on vytahoval zpod zabláceného trika řetízek. Obával jsem se co je asi na jeho konci. Ano byl to on. Okamžitě jsem odvrátil pohled a pokračoval dál v cestě. Po pravé straně seděl zády muž v černém kabátě. Pohlédl na mě a vstal. Přistoupil ke mě a šáhl do kapsy. Zastavil jsem se pohledem na jeho ruce. V kapse si chvíli něčím hrál. Až když jsem se podíval do jeho bílých očí a na jeho krk jsem pochopil o co se jedná. Na jeho krku jsem uviděl bílý čtvereček, okolo kterého byl černý rolák. Raději jsem ihned zvolal na řidiče, aby okamžitě zastavil a rozeběhl se k němu. Pohledem jsem, ale stále zůstal na muži v černém kabátě, který se začal smát. Vrazil jsem do mladíka v bejzbolce a kostkované košili. Měl bílé oči a šel proti mě. Odstrčil jsem ho a pokračoval dál k řidiči. Doběhl jsem k jeho okýnku. On hleděl zabraně před sebe. Poté co jsem na něj promluvil se začal smát a podíval se na mě. Měl bíle zakalené oči. Poodstoupil jsem od okýnka a podíval se nalevo na celý autobus. Všichni se smáli a měli bíle zakalené oči. Rozeběhl jsem se proti nim a strkal do nich. Překáželi mi v cestě. Muž, kterého jsem považoval za blázna mi, ale podstrčil nohu a já zakopl. Přistál jsem obličejem u nohou té hnusné ženské. Zvedl jsem od země hlavu a pohlédl na ní. Chlupy, které měla okolo úst jen vály, když se smála. Skřítek okamžitě skočil na má záda a skákal na nich. Někdy v těchto chvílích jsem si uvědomil, že jsem asi neunikl těm co po mě stříleli než jsem vběhl do tohoto autobusu. Totiž celá ruka, kterou jsem si mačkal tu tupou bolest pod levým žebrem byla celá od krve. Pochopil jsem, že mě zasáhli a že mi už nezbývá moc života. To, že jsem viděl všechny se zakalenýma bílýma očima byl jen přelud a ty kulky co mne zasáhly byly určitě z čistého stříbra. Dave &&inventor&&10.01.2001&&1 Stylově to není až tak špatné, sice by to chtělo trochu vyladit gramatiku (by jste se píše byste), ale mnohem více mi vadí ten rasistický nádech, který pohled na bytosti v autobuse vzbuzuje. Možná je v tomto směru nevhodný ten prolog, který k tomu nesvádí, ale přímo vede. Na druhou stranu je studie strachu, z něhož rasistické kořínky rostou poučný.

---