MORFEOVY BLITKY

Tohle je zase popsaný sen.

Sem na zahrádce s mamkou a taťkou a taťka je nadšenej, protože bude vyrábět rifličky pro psy, nadšeně mně líčí jak k tomu budou mít barevný pásky, fenečky v různých barvách a psi tam budou mít cvočky. Říkám, že je to super nápad. O kus dál je ňáká kočka, která se hrozně ksichtí a kouše nás do noh. Jdu spát. Budím se v chatičce, sedí u mě mamka a říká že ta křenící se kočka je hrozně srandovní, díváme se z okýnka a mamka říká, ať ho zabouchnu, že de sousedka a vůbec o nás nemusí vědět. Vyjdu před chatičku a vidím tam dědu, trochu se divím, protože přece umřel. Nad náma přeletí dva čápi, mám radost, ale pak mě to unaví a jdu si zase lehnout a usnu. Budím se zase v chatičce, vyjdu ven, je tam spousta dětí, děda a rodiče, kolem je les a nad náma letí letadla. Máváme jim, skáčeme a pak se jedno letadlo oddělí. Říkám, že to už nevypadá moc jako letadlo, ale spíš jako lítací talíř. Zespodu to má takový satelity, který se točí. Všichni dostaneme strach. Sledujeme to a najednou z toho něco spadne a koulí se to k nám, uskakujeme, utíkáme pryč. Dobíháme na nějaký kopec. Ze středu města lítají částice, před kterýma se musíme krýt, je to něco jako střepy, strašně těžko se v tom dýchá. Přitisknu se k dědovi a když to skončí, díváme se na ostatní lidi, nikdo nic nechápe, pak někdo začne křičet a my vidíme, jak se domy propadají do země, všechno se boří a pak se začne propadat kopec, kterej je blízko nás. Snažíme se něčeho držet a já se hrozně bojím, protože vím, že až budem pod zemí, tak nás ty obludy sežerou. Země se nám začne propadat pod nohama, boříme se do hlíny, nic nevidím a pak cítím, jak mě ňáká bezzubá mločí tlama vykusuje maso z boku. Potom se mně do žeber zaryje hák a táhne mě to nahoru. Tam vidím spoustu lidí, kteří se houpají jako já na háku, sme tam jako ryby na háčku.
Zase se budím v chatičce, vycházím ven, vidím tetu, bráchu, mamku a taťku a je to trochu divný, protože teta je přece mrtvá. Teta s taťkou odejdou do lesa. Mamka říká, že je to divný, že se jí to ani trochu nelíbí. Jdeme teda za nima. Chodíme lesem a hledáme je, nikde nejsou, a pak dorazíme na takový pustý místo a já uvidím vedle cesty nádherný pírko, barevný, chci si ho vzít, ale mamka říká že ne, ať se na to podívám, že je to namalovaný, že je to obraz, kterej leží na zemi, ale potom se rozhlídnem a zjistíme, že kolem nás sou obrovský nakreslený kulisy, který se táhnou kilometry daleko, je to nádhera, země fantazie, všude sou nádherný rostliny, jednorožci a krásný pohádkový bytosti, většinou tam převládá bleděmodrá barva, působí to strašně uklidňujícím dojmem a je z toho cítit štěstí. Potom jdeme dál, stojí tam vysoká žena s vlajícíma vlasama a usmívá se na nás. Dostáváme se do muzea, procházíme obrovskýma místnostma a já uslyším štěkot psa, začnu zmatkovat, protože je to ten pes, co po mně de, snažím se dostat pryč, ale narážím jenom na zavřený dveře. Na druhé straně dveří stojí lidi, ale nikdo mi nechce otevřít.

---