Jak to říct, abys uvěřila?!

Řekla´s mi: „chci ti naslouchat,

být zpovědníkem ti i balzámem,

když duše tvá se jen jen porouchat

a opuštěna v loži nad ránem

choulí se jako zkřehlé ptáče,

zalyká se a usedavě pláče“.

Já hlušec místo díku běžel pro munici,

vytáhl z arsenálu kulovnici

a spustil palbu argumentů,

jako bych čelil regimentu,

jako by nepřátelský cíl

odněkud na mě útočil.

Že to tak není, a tak….kdesi cosi,

že mě nic netrápí a už vůbec ne kdosi

a nedbal jsem, že čím víc přesvědčuji,

sám sebe hlouběji usvědčuji.

Bloud,  měl jsem raději uchopit tvé dlaně

a položit ti do nich skráně,

úlevu sát a pokání

si získat tichým přiznáním,

ach ano, utržil jsem těžký šrám,

však náhradu hned nehledám

možná se časem jednou změním,

nechci teď zkazit kouzlo podezřením,

jež kdyby vskutku vzklíčilo,

náš mladý vztah by zničilo

a zahalilo černým stínem…

...že chci jen vytlouct starý klín

tvým klínem.