Jak se chytá paranoia

aneb Proč nechodit se sestrou domů -berte to s nadhledem, opravdu se jedná o duševně zdravého jedince :o) (tedy myslím)

V rozjařené náladě jsme seděli u vody a popíjeli vína a v tom se k nám přifařili dva Rumuni s nabídkou kvalitního anglického rozhovoru. Odpusťme jim fakt, že jeden angličtinu ani drobek neovládal a druhý si oblíbil heslo: “ Jů andrstend nou.“, čímž nám chtěl naznačit, že anglicky zkrátka nerozumíme.
Nakonec jsme je pochopili, lákali mě a moji sestru k nekalým hrátkám.
„Wý wil jů end jór sistr, for mý end maj frend.“, snažil se nás navnadit laciným sdělením, jenž znělo v překladu zhruba takto: „My chceme tebe a tvoji sestru, pro mě a mého přítele.“
Pravdou zůstává - jejich výzva se nám stala startovacím motorem k odchodu. Rázně jsme se zvedli a zamířili spolu s přísedícími kamarády změnit teritorium.
„Wý gou houm, houm …sleep.“, krkolomnou angličtinou jsme jim oznamovali: „My jdeme domů, domů …spát.“, já jsem k verbálnímu dorozumívání přidala i
znakovou řeč. Energicky jsem jim šermovala rukama před obličejem, pár znaků jsem si pamatovala z tříměsíčního kurzu, ve skutečnosti jsem ho ale nenavštěvovala, protože rodiče nebyli ochotni financovat mé snahy o sebezdokonalování.

Po tomto incidentu jsme zašli do hospody, která měla překvapivě vzhledem k pozdnímu času, stále otevřeno. Nepříjemná slečna, co nás obsluhovala, nám zprvu zkontrolovala občanky, očividně nevěřila mladému vzezření, mládí z nás jednoduše sálalo a letní noc ho posilovala. Číšnice pravděpodobně záviděla naši svěžest a toužila nám znepříjemnit alespoň pár minut existence, k jejímu nevítanému zjištění jsme byli všichni zletilí, krom kamaráda Pavla, stejně neměl peníze na zaplacení a nic si neobjednával.
Sestra do mě celou dobu hustila: „Dělej, dem, já už chci spát.“, neměla jsem na vybranou.
Zanechala jsem na stole nedopité pivo, rozloučily jsme se a zamířily domů, přičemž jsem stihla lačně obhlížet stánek s jídlem.
„Dělej.“, zahučela na mě sestra z povzdálí, když jsem v nabídce přilepené na skle stánku obdivovala bramborák za jedenáct korun.
„Vždyť jo.“, oplatila jsem jí hučící tón a opustila úvahy o zasycení.
Svět patří vychrtlinám, připomněla jsem si vlastnoručně vymyšlené a vykonstruované heslo nízkotučné diety, na jejímž začátku jsem prozatím neúspěšně postávala.

Trasa domů nepatřila mezi dlouhé, zato nebezpečné, na každém kroku na nás čekal vrah a násilník, veškeří chlápci se v očích mé sestry měnili v potencionální surovce, neurvalce, vrahouny, zprzněnce, rváče a delikventy.
„Co jim máváš? Nemávej nikomu, nebav se s nikým, je ti to jasný?“, vyjela na mě zhurta.
„Proč?, vždyť to byli ti Rumuni.“, bránila jsem své počestné úmysly - s nikým novým se neseznamovat.
„No, to teda nebyli, debilko.“, přesvědčila mě.
„Vždyť taky mávali.“
„Seš slepá, Lenino, a vypadáš jak kurva, proto mávali.“, obvinila můj vzhled mrzutou lží, sice jsem byla navlečena v krátké sukni, svítivě červené mikině, o níž maminka tvrdí, že provokuje býky, a vysokých botách, ale jako „lehčí dívka“ jsem si nepřipadala – SAKRA – trčí mi na nose brýle, cožpak nevypadám dostatečně INTELIGENTNĚ?!
Z úst se mi nakonec vytratily námitky a pokojně jsem cupitala za takřka běžící sestrou.
„Všichni nás chtěj znásilnit, vidíš to auto, přibrzďuje, cha, chtělo zastavit a vtáhnout nás dovnitř, ale měly sme štěstí, zrovna jeli kolem policajti.“, vyrukuje na mě svojí teorií.
„Dášeno, neblázni, ty chytáš paranoiu jako matka. Fakt nešil.“
Prudce se otočila a s výděsem v očích mi pošeptala: „Hele, Lenino, pohni, dělej, ten chlap za námi drží v ruce kudlu. Hej, on drží kudlu, dělej.“, strachovala se.
„Proč by držel kudlu?“, zapochybovala jsem o jejím duševním zdraví.
„Já mám slzák.“, uklidňovala jsem ji konejšivým tónem.
„Ha, ten ti nepomůže, tě bací zezadu a ten tvůj slzák bude k hovnu.“
Pomalu mi přestala docházet trpělivost s „vyschízovanou“ sestrou.
„Uklidni se.“, rozčílila jsem se a v zápětí se rozesmála, protože jsme utíkaly div ne o život.
Musela jsem se zastavit a smát se.
„Co stojíš? Hej. Dělej, nebo nás zabije! A nehihněj se!“
„Potřebuju čůrat.“, z návalu veselí mi holt povolilo močové svalstvo.
„Až doma, dělej, deme.“, zavelela.
„Já se počůrám, půjdem támhle ke kolejím, k tomu křoví.“, rozhodla jsem.
„Ne, tam je tma a čum na ten měsíc, je úplněk … to je jasný, to je jasný, úplněk, to se stane něco hroznýho.“
„Máš smůlu, jdu čůrat.“, vydala jsem se napospas neurčité černi.
„Tak ale dělej, už se blíží, rychle, dělej, už je skoro u nás … odbočil .. on odbočil, ale … vždyť měl nůž, chtěl nás zabít, proč odbočil?“, nelezlo sestře na rozum.
„Třeba nás nechtěl zabít.“, utěšovala jsem zklamanou sestru během oklepávání moči z rodidel.
„Jó … a ten nůž v ruce měl asi proč?“, vyjela na mě hlasem o několik decibelů zvýšeným.
„Se asi bál poblázněných ženských.“
„Ženský nejsou nebezpečný!“
„By ses divila kolik je vražedkyň.“
„Asi zahlídl ty šíleně červený ponožky v mých sandálech … to je jasný, viděl ten vrchol nevkusu a tak to vzdal.“
„No, určitě.“, ujistila jsem ji značně ironicky.
„Hele, on asi není úplněk, podívej couvá … o to hůř… . Měsíc je stejně zajímavá planeta …“, spustila svůj vodopádový monolog a mně nezbývalo nic jiného než zavelet volno nepobírajícím mozkovým buňkám.

Sestra se začala přehrabovat v taštičce přes rameno.
„Co hledáš?“
„Klíče.“
„Ještě je brzo, ne?“
„Na sebeobranu.“, oznámila mi.
„A jako k čemu ti budou, s nimi chceš někoho švihnout nebo co?“
„NE, takhle si ten klíč dáš mezi prsty a bodneš, bodneš, ještě jednou …bodneš.“, mohutně gestikulovala a rukou s klíčem činila výpady do vzduchoprázdna.
„Do oka?“, vyprskla jsem.
„Ne, ty debilko, do oka ne, třeba do krku.“
„To nebude bolet, protože ho neprobodneš.“
„Ty seš fakt blbá, Lenino, a poslední dobou mi lezeš na nervy … kvůli komu musíme jít takhle pozdě domů … kdo chtěl pořád kalit?“, osočila se na mě.
„Mohlas jít sama.“, odvětila jsem.
„Hej, slyšelas to? Kdo to pískal? Jasný, nějakej vrahoun pískal na komplice.“, svou paranoiu věru vypilovala k dokonalosti, nezbývalo mi jinačí možnosti než přitakání.
„Máš pravdu, podívej, támhle na nás běží. Vidíš ho?“
„Ne.“, marně vyhlížela do temnoty.
„Vždyť ho ani nemůžeš vidět, zrovna se schoval. Musíme běžet, rychle!“, zavelela jsem a rozeběhla se jako v nákladném hororu k domovním dveřím, lomcovala jsem jimi a křičela.
„Pomóóóc, je zavřeno, nestihnem to, zabije nás.“
Sestra mě zpražila pohledem a s laickým klidem mi dala na vědomí: „Seš trapná, Lenko.“
„Se nebojíš?“, podezírala jsem ji.
„Možná tak tebe.“, ukončila svou paranoidní chvilku a já z toho opět vyšla jako ta nejhorší.

---